Jan Jedlička: Stopy krajiny

Vyrůstáme obklopeni krajinou, vrozeni do krajiny. Mnohdy ani nejsme schopni ji vidět. Splývá nám v pozadí. Krajina pro nás není uchopitelná jako celek, a jelikož nemá centrum – střed – otevírá se na všechny strany. Vnímavosti ke krajině a jejím proměnám je třeba se učit, neustále ji prohlubovat a zdokonalovat. Teprve pak můžeme zahlédnout něco z její podstaty a zahlédnou její odraz v nás, v naší kultuře.Výtvarník Jan Jedlička ztratil krajinu svého mládí. Politické poměry po roce 1968 ho přiměly k emigraci. Usadil se ve Švýcarsku. Následovalo téměř deset let intenzivního uměleckého hledání a studia. Témata, která rozvíjel v Praze, se ukázala být do ciziny nepřenosná. Až koncem sedmdesátých let nalezl Jedlička, co podvědomě hledal. V rovinatém kraji toskánské Maremmy našel svůj umělecký domov, své téma. Ihned se vrhnul do práce, ve které pokračuje dodnes.

Dokumentární film mapuje Jedličkovu čtyřicetiletou cestu, během níž zatvrzele hledá způsob, jak uměleckými prostředky vyslovit krajinu – vyjádřit ji v její pravdě a podstatě. Nechce do krajiny vnášet své představy a konstrukty, věří v sílu těch nejzákladnějších výtvarných prvků – světla a barvy. Charakteristickým rysem Jedličkovy práce je zemitost, víra v matérii, která se promítá do výběru výtvarných technik, se kterými pracuje. Na svých cestách si všímá barevnosti podloží. Sbírá barevné horniny a hrudky, ze kterých ručně vyrábí pigmenty, se kterými pak pracuje ve svých malbách. Zobrazovaná krajina se tak v přeneseném smyslu stává i prostředkem (pigmenty) svého zobrazení.

Na pozadí příprav retrospektivní výstavy v roce 2019, ve které Jedlička poprvé představí uceleně své dílo českému a posléze i zahraničnímu publiku, budeme mít možnost nahlédnout celek autorova díla, které je dlouhodobým uměleckým dialogem člověka s krajinou. Film není pouhým portrétem umělce, ale především portrétem vztahu člověka a jeho krajiny.