Dekády: 60. léta
Autor: Petr Hrabalik
2.Československý beatový festival se tak trochu nesl v duchu zbavování se depresí ze srpnové okupace. Ale co víc než právě rocková hudba může být oním ventilem, kterým unikne ven všechen nahromaděný strach, vztek a špína? Podle toho to také v Lucerně vypadalo. Muzikanti vypadali extravagantně, všechno bylo hodně nahlas a hodně ulítlé. Viktor Sodoma například vystoupil s Apollobeatem do půl těla nahý jenom s boa okolo krku, Blue Effecti byli šátky a cingrlátky ověšeni jako vánoční stromečky. Polonazí byli též psychedeličtí The Primitives Group i se svojí ohňovou show. Nejednalo se ale zatím o veřejný politický protest, byl to spíš klasický generační vzdor, dle vzoru amerických hippies. Stejný názor má i například zpěvák Michal Prokop popisující festival v Reflexu (1991, úryvky): „Druhý beatový festival proběhl bez větších organizačních potíží, ve znamení květin a svobody a my jsme ještě stále měli pocit, že je to báječné…“ a „…okruh lidí okolo mne nebyl zas tak politicky angažovaný. Ta naše hudba totiž tenkrát neměla ten pozdější politický náboj. Byla to sice formou revolta, ale stejná jako kdekoliv na Západě.“
Pořádajícími složkami se staly Pop federace, SDS Reduta a agentura Spektrum čili Spojené pražské kluby (Music f Club, Aro-cola Club a Beat Fan Club), ve štábu organizátorů byli mj. Hynek Žalčík, Jiří Chlíbec, Miloslav Langer, Jan Hrůza atd. Aparaturu podruhé zajistila západoněmecká firma Dynacord, festival uváděly dvě dvojice speakrů Černocký-Hrůza a Gottlieb-Zeman.
Tak jak to všechno bylo najednou „po kupe“, festival výrazněji vyčlenil dvě rockové větvě 60. let – beat (nebo west coast) a rhythm&blues (a soul). A také bylo znát, která z těchto větví nabírá na síle – většina hudebních publicistů a porotců, kteří si ještě před rokem více hleděli zejména vokální složky kapel (a vyzdvihovali Synkopy 61 a Rebels), nyní spíše oceňovali celkový sound a hodně si všímali instrumentálních schopností jednotlivých hudebníků. Směrem k rhythm & blues, blíže do sfér nekomerčního rocku, se nakonec posunulo i vnímání publika. Hudební publicista Jaromír Tůma to potvrzuje v Mladém světě (1969): „Letošní festival byl ve znamení hudby méně melodické, méně komerční a z hlediska pop-music výlučnější, a jako takový ho publikum přijalo velmi dobře. Z festivalu vyplynulo, že u nás existuje silná masa beatového publika, ačkoli hudba byla vzdálena více běžným šlágrům a běžné pop music, než jsme si zvykli. Publikum se s loňským nedá vůbec srovnat. Loni nebylo vyprodáno, letos bylo plno a zájem byl obrovský.“
Další věcí, která kapely rozdělila do dvou skupin, byl podíl autorské hudby a anglicky zpívaných coververzí. Některé skupiny se prostě stále snažily co nejlépe zahrát britskou nebo americkou písničku – prostě ji převzít tak, aby její interpretace byla dokonalá a přesná. Mělo to dva důvody: zaprvé - svým způsobem to nahrazovalo neexistující trh se západními deskami; většina posluchačů tak znala skladbu spíše z podání české kapely než z podání zahraniční party, která ji napsala a nahrála. Takže jakási zprostředkovatelská služba. A za druhé – byl to i skvělý trénink ať už co se týče instrumentace, aranžmá, nebo vokálního projevu a procvičení správné anglické výslovnosti. Chyběla však osobní výpověď . Do této první skupiny šlo zařadit např. The Primitives Group, Framus Five či slovenské Blues Five. Ve druhé skupině byly naopak kapely, které stavěly převážně na vlastních autorských věcech s českými nebo slovenskými texty. Je pochopitelné, že autorské schopnosti našich pionýrů rockového (beatového) skládání u nás byly teprve v počátcích, proto jejich skladby většinou nedosahovaly úrovně západních hitů. Navíc se projevovala i aranžérská nezkušenost – je něco jiného skladbu slyšet, znát rozložení a nástupy nástrojů, a dle toho ji interpretovat, a něco jiného je ji vytvořit a rozložení a nástupy nástrojů sám vymyslet. Jenomže i když se taková písnička zdá zatím neumělá a mnohdy je i nedobře zahraná, je něčím, co autor vložil do hry sám, je autentická. Mezi kapely s tímto autorským vkladem bylo možné zařadit Olympic, George & Beatovens nebo slovenské Prúdy. Při uvědomění si těchto rozdílů, tak vyvstaly mezi porotci problémy, koho spíše ocenit. Někoho, kdo naprosto precizně a věrně (instrumentálně a pěvecky) vystřihne cizí hit anebo toho, kdo se pokouší o vlastní muziku, byť zatím její kvalita je řekněme diskutabilní. Porotci se nakonec rozhodli pro třetí možnost – hlavní cenu získala skupina, která skvěle „přejela“ zahraniční covery, a navíc se ještě vytasila s na české poměry výbornou vlastní tvorbou: onou partou byl samozřejmě Blue Effect.
Úvod prvního večera 22.12. patřil legendám čs. rock´n´rollu Kaplanovi a Volkovi a jejich kapele Samules. Po nich nastoupily Synkopy 61, které publikum přivítalo velmi pozitivně, kritiky ale příliš nenadchly – doba přece jenom pokročila a jejich west coast se během pouhého roku stal malým anachronismem. Naopak moc se líbili táborští Kings, jejichž zpěvák M. Kolář zpíval až téměř s Tom Jonesovským nápřahem. Bratislavská skupina Prúdy byla přijata také příznivě i když některým kritikům trochu vadil její přechod k rhythm&blues. O bombastický závěr plný psychedelického divadla se spoustou ohně a jiných pyrotechnických efektů se pak postarali The Primitives Group, jejichž show doslova zvedla diváky ze sedadel. Po nich následovali hosté z Holandska. Další večer zahajovali olomoučtí Bluesmen a vystoupení s důsledně uplatňovanými vlastními skladbami se jim povedlo mnohem lépe než před rokem. Trenčínští Stings byli asi nejslabší kapelou obou dnů – nepřinesla nic než omílání známých hitů a to ještě v dosti sporné instrumentální kvalitě. Ani bratislavští Mr. Jet And The Cannibals se příliš nepředvedli. Naopak soubor Blue Effect od nějž se toho očekávalo hodně, tato očekávání také splnil. Pětice Hladík-Mišík-Kozel-Čech-Svoboda vybalila na publikum tříštivou směs rhythm&blues z níž vyčnívala jediná skutečně melodická písnička, která byla následně oceněna – „Sunny Grave“. Po „efektech“ nastoupili George & Beatovens se „srdcervoucím“ Petrem Novákem za mikrofonem a jejich vystoupení bylo taktéž označené za vydařené. Nadšení vzbudil též „černej bejk“ Michal Prokop se svým stádem Framus Five. Koncert Olympiku byl označen za velmi profesionální ale ničím novým nepřekvapil. Naopak velmi příjemným překvapením bylo vystoupení bratislavské party Blues Five se zpěvákem Peterem Lipou. Na ostravském soulovém souboru Flamingo kritici opět ocenili profesionalitu a preciznost hraničící téměř s dokonalostí, ale také vytkli jistou akademičnost. Ze tří zpěváků kapely (Zagorová, Němec, Rottrová) je zaujala zejména Marie Rottrová. West coastoví Cardinals se líbili o něco méně než jejich brněnští „bratři ve stylu“ Synkopy 61. Stejné nadšení jako Flamingo naopak vyvolal další band vyzbrojený dechy – Spáleného Apollobeat se zpěvákem Viktorem Sodomou. Naopak trošku zklamalo Flamengo, které bylo poněkud vyčerpáno dlouhým cestováním z Německa; dorazilo do Lucerny těsně před svým vystoupením. Na nočních beat-sessions v Music f Clubu si pak zahrály kapely, které neměly tu možnost vystoupit přímo na festivalu, např. Why Not, Double Time nebo Bobby And New Society.
Co ovšem pro naše rockery znamenalo trošku studenou sprchu, bylo srovnání se zahraničními hostujícími soubory. Z nadšení jak dobře všechno funguje a jak tuzemské soubory výborně hrají, a možná také díky určitým náladám a pocitům svobody, nabitým během pražského jara ´68, stoupl muzikantům trošku hřebínek – začalo se prostě tvrdit, že na Evropském kontinentu jsou naše beatové soubory kvalitou hned druhé za Západním Německem. Určitě jsme tu muzikantské osobnosti měli, stačí jen jmenovat: Radim Hladík, Michal Prokop, Dežo Ursiny, Marian Varga, Vladimír Mišík, František Francl a někteří další. Jenomže se zapomínalo na celkový background, který tato scéna k tomu, aby kvalitně fungovala, potřebuje. To znamená informující média (tisk, rozhlas, televize), zájem gramofirem, klubové zázemí, nástrojové parky, kvalitní aparatury atd. U nás ale nic z toho skoro neexistovalo. Média brala beat jenom jako popelku, přestože ovládal světovou pop-kulturu už skoro pět let, klubů bylo na obrovský počet vystupujících skupin stále málo, a nástroje a aparatura? Pro tu se jezdilo na Západ snad až do devětaosmdesátého!
Proto, když se na prknech Lucerny objevila švédská skupina Mecki Mark Men s finskou zpěvačkou Anki Lindqvist, publikum pochvalně hučelo, při instrumentálních ekvilibristikách holandského kytaristy Eelco Geelinga a jeho bluesové formace Cuby & The Blizzards už bylo jako u vytržení a anglické trio The Nice v čele s varhaníkem Keith Emersonem pak u něj vyvolalo největší šok – a nešlo ani tak o to, že rozjetý Emerson začal náhle vrhat nože do svého aparátu, v česku ceněné a velmi drahé leslie-bedny.
Přitom Nice tu vůbec původně neměli hrát – pořadatelé festivalu pozvali rhythm&bluesovou legendu Spencer Davis Group, jenže ta odjela na neplánované turné po USA.
Suma 2. Československého Beat Festivalu
Neděle 22.12. a pondělí 23.12. 1968
Účastníci: Apollobeat + V. Sodoma (Praha), The Primitives Group (Praha), Blue Effect (Praha), Framus Five (Praha), Flamengo (Praha), George & Beatovens (Praha), Olympic (Praha), Samuels Band (Praha), Cardinals (Praha), Kings (Tábor), Synkopy 61 (Brno), Atlantis (Brno), Bluesmen (Olomouc), Flamingo (Ostrava), Blues Five (Bratislava), Prúdy (Bratislava), New Soulmen (Bratislava), Mr. Jet & The Cannibals (Bratislava)
Beat Critics Poll ´68:
Nejlepší kapela: 1. půlrok Matadors, 2. půlrok Blue Effect
Nejlepší skladba roku: „Klaunova zpověď“ (George & Beatovens)
Nejlepší skladba festivalu: „Sunny Grave“ (Blue Effect)
Nejlepší hudebník roku: Radim Hladík (Matadors, Blue Effect)
Nejlepší zpěvák: 1. půlrok M. Prokop (Framus Five) a V. Sodoma (Matadors), 2. půlrok V. Sodoma (Apollobeat)
Objev roku: Blue Effect
Konečně také hosté ze zahraničí: Hlavními hvězdami byli britští The Nice, art-rockové trio vedené varhaníkem Keithem Emersonem. Další hosté: Cuby & The Blizzards (Holandsko) s kytaristou Eelco Geelingem – zřejmě nejlepší kontinentální bluesová kapela, a pak švédští Mecki Mark Men se zpěvačkou Anki Lindqvist.