Jak už jsme naznačili, v 80. letech proběhly určité změny ve vnímání muziky, vycházející ze zemí i mimo anglo-americkou oblast. Část alternativně založené mládeže Ameriky ale zejména Evropy, pohybující se mimo hlavní proud popu, znechucená pakulturou MTV a jejími disco-hrátkami nebo ošminkovanými metlami, zároveň ovšem unavená z politických pamfletů nařvaných hácéčkových part nebo militantních hip-hoperů, začala nacházet svoje hudební favority zcela jinde. A to v Latinské Americe a Karibiku, na Jamajce, v Africe, na Balkánu, v Orientu, Indii, Tibetu, na Sibiři. Anebo přímo v Evropě a USA, kam tvůrci z výše jmenovaných oblastí emigrovali.
Souhrnně se těmto druhům lokální lidové hudby, ať už čisté nebo různě fúzující s rockem, popem, elektronikou, ovšem apriori fungující vně „vysokého“ hudebního showbyznysu, říkalo od druhé poloviny 80. let world music. A je jedno, že tento termín vznikl jen jako jakási marketingová berlička; ono jí bylo totiž už silně zapotřebí. Je také pravda, že s termínem „world music“ operoval už v 60. letech profesor Robert Brown na svých newyorských přednáškách, coby hudební škatule se ho ale používá až od roku 1987.
Průnik world music, této „hudby odjinud“ do anglo-amerického popu a rocku, probíhal cca od 60. let. Tehdy hippies objevili díky halucinogenům (LSD & spol.) cesty do jiných světů, cesty na nichž jim do jejich snového letu vyhrávala indická raga a filosoficky je zaštiťovaly náboženství hinduismu a buddhismu. Proto se v té době mohl objevit indický sitarista Ravi Shankar na slavných rockových festivalech v Monterey (1967) a Woodstocku (1969), a zároveň mohl ve hře na nástroj učit beatla George Harrisona. Proto se najednou rozjeli na svá turné po západním světě podivní vyslanci meditačních praktik jako např. Maharishi Mahesh Yogi, u nějž byli v učení i členové skupin Beatles a Rolling Stones. Latinsko-americká hudba se po svém období krátké slávy v 1. polovině 60. let (A. C. Jobim, J. Gilberto, L. Bonfa, S. Getz, A. Gilberto) začala v západním znovu objevovat v éře jazz-rock-fusion, kde se o její včlenění do rocku pokoušel Carlos Santana. O totéž se v případě keltského folklóru snažil bretaňský Alan Stivell, vlivy keltské a orientální hudby jsou slyšet z nahrávek multiinstrumentalisty Micka Oldfielda nebo hardrockových Led Zeppelin, o dekádu později už samostatně z desek Roberta Planta. Orientální a indické prvky se objevovaly u rock-impresionistických Popul Vuh nebo u McLaughlinova projektu Shakti, veškeré vlivy dohromady pak přetavil ve svébytný sound akusticko-jazzový soubor Oregon. Jamajskou muziku, najmě reggae pak během seventies zpopularizoval samotný vyslanec karibského ostrova, dredatý Bob Marley.
V 80. letech byli důležitými figurami na scéně například David Byrne (Talking Heads) a Brian Eno, kteří si také pohrávali s etnickými motivy, Paul Simon, který propojoval folk-rock s afro-popem a samozřejmě také bývalý frontman skupiny Genesis Peter Gabriel, který africkou hudbu (rytmy i melodie) včleňoval do svých nahrávek. V polovině 80. let se podílel na akcích sdružení Artists Against Apartheid - v tomto směru byly důležité např. koncerty Live Aid, který zorganizoval Bob Geldof v roce 1985 nebo Koncerty pro Nelsona Mandelu uspořádané v roce 1986 a ve Wembley v roce 1988. Peter Gabriel se v roce 1982 taktéž stal zakladatelem pravidelného festivalu WOMAD, jenž funguje dodnes a je výbornou platformou pro široké spektrum etnické hudby prakticky z celého světa. V té samé době své pokusy o propojení rocku, popu a etnické muziky z Karibiku, latinsko-amerických oblastí, Afriky, Středozemí či Orientu vydávají v nezávislé produkci umělci a skupiny jako třeba Cabaret Voltaire, Public Image Ltd., Rip Rig & Panic, Scritti Politti, Danielle Dax, Monsoon, Dead Can Dance či Ozric Tentacles.
Konzumem prožluklé osmdesátky se svým studeným nablýskaným popem se prostě staly dobrou platformou pro tyto druhy fúzí.
A pro jaké kapely vlastně škatulka world music vznikla? Nejen pro původní umělce z oblastí mimo anglo-americký gramoprůmysl, ale také pro ty, kteří vytvářeli i v Americe a Británii muziku, která nešla zařadit do tehdy obvyklých hudebních škatulí jako rock, pop, jazz, disco atd. Záplava těchto pro obyvatele Západu exotických nahrávek, které pronikly nebo se objevovaly zejména na britských a evropských hudebních trzích, si prostě onu škatulku WM musela zákonitě vydupat.
I začněmež v kolébce lidstva – v Africe.
Tam vinou se i nejstarší hudební kořeny, z nichž se později v Americe vyvinuly blues, rock a potažmo pop music XX. století. Prvopočátek toho všeho vychází z hudby a příběhů západoafrických lidových hudebníků, zvaných jeli nebo grioti, kteří se většinou doprovázeli na africkou lyru, z níž se vyvinul nástroj zvaný kora. Hudební publicista Petr Dorážka o griotech píše v knize „Beaty, bigbeaty a Breakbeaty“: „Nejslavnější časy griotů jsou spojeny s říší Mandinka, která měla ve 13. století svůj střed v dnešním Mali a zahrnovala i sousední západoafrické země. Grioti sloužili jako hudebníci šlechtického dvora, měli funkci poslů, kronikářů, vypravěčů i kouzelníků a dodnes tvoří velmi přesně vymezenou společenskou skupinu. Díky svému umění bývají obdivováni bez ohledu na to, že kasta griotů patří na společenském žebříčků k těm nejnižším. Grioti si předávali příběhy a muzikantské umění z generace na generaci a přežili i koloniální éru. Nehráli už sice pro místní šlechtu, ale mezi negramotnými domorodci představovali jediný fungující sdělovací prostředek.“ Oni prostě byli a jsou pamětí všech lokálních událostí, které se na území Gambie, Senegalu, Mali, Mauretanie a Guineji v koloniální a otrokářské době přihodily.
Protože i mezi otroky, odváženými za oceán byli grioti, mohly jejich příběhy i hudba ožít i v Americe. Další a další generace černošských otroků pak příběhy a muziku postupně míchaly s jinými hudebními styly a postupně je transformovaly do něčeho, z čehož pak v průběhu dalších let vznikly spirituály, blues, gospel, jazz, rock, pop… Tak jak tyto styly postupně košatěly a stávaly se populárními, v 70. a 80. letech zpětně vracely se do Afriky, kde ovlivňovaly lokální žánry, vycházející z tradiční lidové hudby. Obecně řečeno – došlo ke spojení kmenových bubínků a elektrické kytary. A tato muzika následně začala se nejprve nesměle, pak však stále více šířit z černého kontinentu ven – do Evropy a Ameriky.
Základním hudebním modelem proniknuvším do euro-americké kulturní zóny je tedy styl, lapidárně nazvaný afro pop. Jednalo se o fúzi tradiční africké hudby s jamajským reggae, americkým funkem a evropským popem a rockem. Dělil se na různé lokální substyly – juju (Nigérie), highlife (Ghana), soukous (Střední Afrika – najmě Kongo), zulu jive (Jižní Afrika) atd. Afro popu velmi výraznou měrou pomohli slavní bílí zpěváci – určitě americký písničkář Paul Simon svou deskou „Graceland“, nahranou s jihoafrickými hudebníky, Jedním z průkopníků WM v samotné Africe byl například Gabrielův kámoš, senegalský zpěvák Youssou N´Dour, prosazující se stylem mbalax, což je vlastně jen místní výraz pro jednu z výše zmíněných verzí afro popu.
Ale byli i tací, kteří se ve světě prosazovali i před N´Dourem. Kamerunského zpěváka, saxofonistu a pianistu Manu Dibango zmiňujeme už v textu o představitelích fusion music 70. let. V následující dekádě hodně využíval prvků reggae, zejména ve spolupráci s dvojicí Sly & Robbie – z toho období pochází např. album „Gone Clear“ (1979, např. „Full Up“, „Goro City“, „Doctor Bird“, „Reggae Makossa“). A v eklektickém LP „Ambassador“ zase zachytil vlnu disco-funku, a také vlivy Orientu (1981, např. „Ça Va Chouia”, „Happy Feeling“, „Choc ´N´Soul“, „Night Jet“) Poté coby pianista představil veřejnosti „něco afrických melodií“ na dvou albech „Melodies Africanes“, s označením „Vol. 1 a Vol. 2“ (obě 1983, mj. „Longe Lesse“, „Malaika“, „Mudied Asu“, „Rose De Porcelaine“). V polovině eighties spolupracoval s význačným producentem Billem Laswellem: nejprve v rámci projektu Deadline v rámci alba „Down By Low“ (1984/85, např. „Afro Beat“, „Makossa Rock“, „Boatb People“), a pak již pod svým jménem na autorské desce „Electric Africa“ (1985, např. „Echos Beti“, „L´Abre A Palabres“, „Pata Piya“). Bill Laswell se mihl i na Dibangově jazz-fusion albu „Afrijazzy“ (1986, např. „Massa Lemba“, „Abelley Sphere“, „Makossa ´87 /Big Blow/“, „Kango“). V 90. letech je známým počinem skladba „Senga Abele“ z jeho alba „Polysonik“ (1991, dále např. „Polysonik“, „Mincalor“, „Yekey Tenge“) a deska s mnoha hosty „Wakafrika“ (1994, songy „Soul Makossa“, „Wakafrika“, „Em´ma“, „Jingo“).
Zmíněný senegálský griot, zpěvák Youssou N´Dour je dodnes v anglo-americkém světě pravděpodobně nejslavnějším představitelem afro-popu, výrazným prvkem kulturní globalizace a navíc i jistým religiózním činitelem, neboť má ve své zemi status poloboha. Forma živočišného afro-popu, kterou proslul, se nazývá mbalax. „Rozpaluje tanečníky, inspiruje ženy k uvolnění a k pohybu tak zuřivému, že oblečení a sukně létají kolem dokola vzduchem“ (citace z knihy Jiřího Moravčíka „V tlamě afrického krokodýla“). N´Dour zpíval písně buď v jazyce wolof, anglicky nebo francouzsky a vynikaly svými politickými a sociálně-kritickými texty. Někdy na začátku 80. let zformoval svoji kapelu Super Etoile de Dakar, která mu vydržela prakticky dodnes. První větší představení se velkému světu hudby mu přineslo pozvání jeho přítele Petera Gabriela zúčastnit se turné Amnesty International Human Rights Now!. Na stejném stage s ním stáli Gabriel, Sting, Bruce Springsteen a Tracy Chapmanová.
Z N´Dourovy tvorby připomeňme např. hit „Immigres“ z desky „Immigrés“ (1984/88, dále např. „Pitche Mi“, „Taaw“, „Badou“), africko-evropským soundem nasycené desky „The Lion“ (1989, songy „The Lion/Gaiende“, „Kocc Barma“, „Bes“, „The Truth“, „My Daughter /Sama Doom/“ plus duet s Peterem Gabrielem v „Shakin´ The Tree“) a „Set“ (1990, např. „Set“,„Toxiques“, „Alboury“, „Fenene“, „Sinebar“), zásadní a přelomové album „Eyes Open“ (1992, mj. „New Africa“, „Live Television“, „Country Boy“, „No More“, „Yo Lé Lé /Fulani Groove/“, „Things Unspoken“), a slavné „The Guide / Wommat“ (1994, hit „7 Seconds“ – duet s Neneh Cherry, dále např. „Undecided /Japoulo/“, „Without A Smile“, „Life /Adouna/“).Významným spoluhráčem N´Dourovým, byl francouzský klávesista Jean-Phillip Rykiel, který v podstatě všechna významná Youssouova alba produkoval a aranžoval. Sám se pak odebral meditovat do Tibetu, přičemž po svém návratu natočil desku manter „Songs Of Awakening“ (1996).
Senegálský zpěvák a kytarista Baaba Maal se prosadil poprvé ve spolupráci se slepým griotským kytaristou a hráčem na koru Mansourem Seckem v roce 1989, kdy už oba žili ve Francii. Jednalo se o výborné album „Djam Leelii“ (např. „Lam Tooro“, „Loodo“, „Djam Leelii“, „Bibbe Leydy“, „Sehilam“), které spojovalo griotské zpěvy s africkým folkem a blues. Poměrně známé jsou i další výborné Maalovy afro-popové desky „Lam Toro“ (1992, např. „Hamady Boiro“, „Daande Lenol“, „Yela“, „Daniibe“) a „Firin´in Fouta“ (1994, např. „Njilou“, „Ba“, „Salimoun /Funky Kora/“, „Tiedo“), obé v produkci „Simona „Bootha“ Emmersona, člena Working Week a Afro Celt Sound Systemu. Přestože pocházel z Burkiny Faso, od mládí žil v Senegalu (a později samozřejmě ve Francii) zpěvák, kytarista a bubeník Cheikh Lo. Ve své hudbě smíchal všechno možné – mbalax, soukous, reggae, kubánskou muziku, pop rock. Coby muslim byl členem muslimského sdružení Baye Fall, části sekty Mouride, která je známa tím, že její příslušníci nosí dreadlocks. Takže nebyl rastafarian, byť – jak je uvedeno výše – reggae ve vlivech na jeho tvorbu nechybělo. Dejte alba „Ne La Thiass“ (1996, např. „Sant Maam“, „Boul Di Tagale“, „Cheikh Ibra Fall“, „Bama Sunu Goorgui“, „Guiss Guiss“) a „Bambay Gueej“ (1999, např. „Bambay Gueej“, „Jeunesse Senegal“, „N´Jarinu Garab“, „N´Dokh“, „Bobo-Dioulasso“ – duet s Oumou Sangare).
Důležitým představitelem tzv. „pouštního blues“ byl a je například i výborný malijský kytarista Ali Farka Toure. Říkalo se mu „africký John Lee Hooker“, spolupracoval se známými americkými bluesovými kytaristy a je znám alby jako např. „The River“ (1990, songy „Toungere“, „Jungou“, „Tangambara“), „The Source“ (1992, songy „Hawa Dolo“, „Goye Kur“, „Cinquante Six“, „Dofana“) a společně s Ry Cooderem natočeným „Talking Timbuktu“ (1994, „Bonde“, „Soukora“, „Lasidan“, „Amandrai“, „Keito“), které získalo Grammy. V roce 1999 natočil Ali Farka Touré další dobrou desku „Niafunké“ (např. „Tulumba“, „Asco“, „Ali´s Here“, „Mali Dje“). Občas hodně podobné tomu, co dělali Baka Beyond (viz. níže).
Kdo jiný by měl interpretovat „pouštní blues“ lépe nežli „lidé z pouště“ neboli Tinariwen! V této malijsko-alžírské kapele, složené z tuaregských bojovníků, byl základní osobností kytarista a zpěvák Ibrahim Ag Alhabib. V sedmdesátých letech a výše do sebe jako houba vsakoval soudobou afro-arabskou hudbu, ale i nahrávky západních umělců, mj. Led Zeppelin, Jimi Hendrixe, Santany, Dire Straits, Bob Marleyho atd. Vznik bandu sahá až někam do roku 1979, ale vždy to probíhalo tak, že se hrálo ale i bojovalo, a to v různých povstaleckých hnutích – proto se také jeho obsazení neustále měnilo, zůstával jen Ag Alhabib. Soubor byl v podstatě až do roku 1998 znám pouze v saharských oblastech, než ho objevila francouzská skupina muzikantů world music Lo´Jo. Ta některé hudebníky tělesa vzala do Francie; po navrátu Tinariwen vytvořili na přelomu let 1999-2000 několik radiových nahrávek, jež pod názvem „The Radio Tisdas Sessions“ vyšly na albu, které se jako první od kapely dostalo i mimo oblast Sahary (např. songy „Imidiwaren“, „Le Chant Des Fauves“, „Nar Djenetbouba“, „Zin Es Gourmeden“, „Bismillah“, „Tin-Essako“).
V Mali se narodil i „Golden Voice of Africa", vynikající afro popový zpěvák a kytarista Salif Keita, jenž ovšem trpěl albinismem, takže to v dětství a dospívání měl sakra těžké. Nakonec se ale prosadil - ve své tvorbě velmi barevně mísil malijský folklór s reggae, popem a rockem. Začínal už v 70. letech v v kapelách Rail Band a Les Ambassauders (mj. i s dalším významným africkým kytaristou Kanté Manfilou z Guineje) a na konci dekády s druhou jmenovanou natočil celoafrický hit „Mandjou“. Na začátku osmdesátek kapelu převedl do USA, kde s ní natočil „Wassolon – Foli“ (1982, např. Wassolon-foli“, „Bara Wililé“, „Djougouya“). Poté se přestěhoval do Paříže a osamostatnil se. Ve Francii vyšlo také jeho první, nádherné album „Soro“ (1987, např. songy „Cono“, „Soro/Afriki/“, Souareba“, „Sanni Kegniba“, „Wamba“). Následovala lehce nadprůměrná deska „Ko-Yan“ (1989, s klasickým protest songem „Nous Pas Bouger“, dále např. „Sabou“, „Yada“). Joe Zawinul produkoval další Keitovo elpí „Amen“ (1991, např. „Waraya“, „Tono“, „Lony“, „N B´i Fe“, „Kuma“), na níž se objevili mj. Carlos Santana nebo Wayne Shorter. V roce 1995 natočil malijský zpěvák vynikající album „Folon… The Past“ (1995, např. „Africa“, „Nyanyama“, „Seydou“, „Folon“ a znovu „Mandjou“). V roce 1999 pak přišla další Keitova výborná elektrická deska „Papa“ (songy „Bolon“, „Mama“, „Papa“, „Tomorrow /Sadio/“, „Together“ /Gnokon Fe/“).
Bratranec Kanté Manifily Mory Kanté, guinejský hráč na kytaru, koru a balafon se stal po odchodu Keity z Rail Bandu také hlavním zpěvákem této kapely. Později se uplatňoval v Evropě. Známější jsou alba „N´Diarabi“ (1982, např. „Intro“, „Cuorougnegne“, „Mariama“, „Bankiero“), „A Paris“ (1984, hit „Yé Ké Yé Ké“, dále např. „Soumba“, „Ganga Lemba“) a nejslavnější je „Akwaba Beach“ (1987, znovu hit „Yé Ké Yé Ké“, dále např. „Tama“, „Africa 2000“, „Dia“, „Inch Allah“). Solidní je i deska „Touma“, byť i na ní Kanté, některé své songy zvopáknul (1990, např. „Touma /Wimowe/“, „Mankene“, „Tele“). Mory Kanté zahrál na koru i bratránkovi Kanté Manfilovi na jeho LP „Tradition“ (1988, např. „Maimouna Diaby“, „Alah Bara Hoke“, „Mobereya“). Sám Manfila, který neustále někoho doprovázel, se dočkal své druhé desky až v roce 1998 – jmenuje se „Back To Farabanah“ (např. „Tougnatai /It Ain´t True“, „Farabana Blues“, „Kana Wasso“). Z dalších známých písní je třeba uvést „Moh Kan“ a „Sika Sika“.
Když se vrátíme do Mali, nalezneme zde jednu z velkých person world music, kterou jistě zcela nepochybně byl v Senegálu narozený zpěvák a kytarista Habib Koité. Prapůvodní (africké) pouštní blues zfúzoval s rockem a navíc se svou kytarovou hrou snažil pojmout všechny různé malijské styly - i proto se mu dostalo přezdívky „Clapton z Mali“. Navíc to byl sympa dredatý chlapík s příjemným hlasem i pohodovou náturou. Koiteho doprovázela výborná skupina Bamada a celé dohromady to byla prosluněná africká elektrická jízda, po které jistě takoví Byrne nebo Fripp krkali blahem. Uvedl bych obě vynikající desky, které Koite s Bamadou natočili do doby millenia: určitě „Muso Ko“ (1995, např. „I Ka Barra“, „Muso Ko“, „Fatma“, „Nanale“, „Sira Bulu“, „Din Din Wo“, Koulandian“, „Den Ko“) a ještě lepší „Ma Ya“ (1997, např. „I Mada“, „Wassiyé“, „Ma Ya“, „Bitile“, „Foro Bana“, „Saramaya“, „Mara Kaso“, „Pula Ku“, „Mansane Cisse“). Má velmi oblíbená záležitost.
Z ženských interpretek bych jmenoval výbornou zpěvačku a aktivistku Oumou Sangaré. Angažovala se zejména v boji proti polygamii, spousta jejích textů obsahuje společenskou kritiku, konkrétně směrem na nelichotivé postavení žen v Africe. Svoji dráhu započala úspěšným albem „Moussoulou“ (1990, např. „Ah Ndiya“, „Moussoulou“, „Diya Gneba“), pokračovala deskou „Ko Sira“ (1993, např. „Kayini Wura“, „Sigi Kuruni“, „Saa Magni“, „Mani Djindala“, „Ko Sira““) a posledním elpím v nineties bylo výborné „Worotan“ (1996, např. „Worotan“, „Djorolen“, „N´Diya Ni“, „Baba“, „Kun Fé Ko“, „Fantan Ni Mone“ „Sabu“). V roce 1998 albově debutovala i generačně nejmladší z malijských umělkyň, dokonce potomek griotů – sympatická zpěvačka a kytaristka Rokia Traoré. Jednalo se o desku „Mouneïssa“ (např. „Mouneïssa“, „Laidu“, „Sabali“, „Finini“). O rok později pak vydala uznávané LP „Wanita“ (1999, např. „Wanita“, „Chateau De Sable“, „Kanan Neni“, „Tére Uolo“, „Mancipera“). Z její tvorby je znát, že nějaký čas žila v Evropě (Francie, Belgie) neboť se snažila o propojení tradiční africké hudby (včetně nástrojů) a evropského folk-rocku.
Mali mělo i mladého zpěváka a virtuózního hráče na koru jménem Toumani Diabaté. Ve své hudbě spojoval pouštní blues, flamenco a jazz. Nejprve se spojil s britským basistou Danny Thompsonem a španělskou flamenco partou Ketama a společně natočili LP „Songhai“ (1988, např. „Mani Mani Kuru“, „Africa“, „A Mi Tia Marina“, „Jarabi“, „Vente Pa Madrid“), později ještě „Songhai 2“ (1994, např. „Pozo del Deseo“, „Sute Monebo“, „Monte De Los Suspiros“, „Djamana Djana“). Samostatně Diabaté natočil jemné album „Djelika“ (1996, např. „Djelika“, „Marielle“, „Cheick Omar Bah“) a do millenia ještě další LP společně s kytaristou Tajem Mahalem „Kulanjan“ (1999, např. „Kuanjan“, „Guede Man Na“, „Queen Bee“, „Tunkaranke“, „Atlanta Kaira“).
Jihovýchodně od Mali se nachází Nigerie. Tam King Sunny Adé proslul místní odrůdou afro-popu, zvanou juju-music, jejíž základním výrazovým prostředkem byl polyrytmický spodek, hodně se pracovalo i s reggae. Jo, a taky proslul tím, že alba sekal jak Baťa cvičky, a spousta z nich je kdesi kdovíkde a pátrají po nich sběratelé. Zkuste Adého desky jako např. „Juju Music“ (1982, např. „Ja Funmi“, „Mo Beru Agba“, „365 Is My Number“/„The Message“) nebo „Aura“ (skladby „Ase“, „Gboromiro“, „Oremi“, „Sunny Ti De“). Z devadesátých let bych vybral desku „E Dide/Get Up“ (1995, např. „Yoruba“, „E-Dide E Mujo“, „Orisun Iye“, „Dance, Dance, Dance“, „Odele Alaga“). Jestliže Fela Kuti byl hvězdou afro-funku 70.let, jeho syn Femi Kuti (voc, sax, tp, ks) se stal významnou hudební tváří rodu během nineties. Začínal jako saxofonista v kapele svého otce, posléze založil svou vlastní formaci nazvanou Positive Force. Prezentovala se afro-beatem té doby s ostrými politickými texty. V 90. letech Femi konečně mohl nahrát album u velké firmy a jelikož mastil skvělý afro-funk, sáhla po něm firma Motown pomocí své africké pobočky. Tehdy vešlo ve známost jeho album „Femi Kuti“ plné funku a reggae (1995, např. „Wonder, Wonder“, „Survival“, „Frustrations“, „Nawa“, „No Shame“, „Stubborn Problems“). O tři roky později natočil další dobrou desku „Shoki Shoki“ (1998, např. „What Will Tomorrow Bring?“, „Truth Don Die“, „Beng Beng Beng“, „Scatta Head“).
Hezky si to pubrumlával na baskytaru kamerunský zpěvák a multiinstrumentalista Richard Bona. Aby ne, když se narodil do hudebnické rodiny - dědeček griot a perkusionista, matka zpěvačka. A malý Rišo začínal ve čtyřech letech hrou na balafon, a jelikož rodina nebyla z nejbohatších, vyráběl si nástroje sám – třeba flétnu nebo kytaru (zde jako korpus posloužila stará motocyklová nádrž). Od svých třinácti měl první jazz-fusion kapelu, následně ho inspirovala hra velkého Jaco Pastoria, takže se začal specializovat na baskytaru. Na přelomu 80. a 90. let odešel studovat hudbu do Německa, poté se přesunul do Francie a od pětadevadesátého žije a hraje v New Yorku. Do milénia Bona natočil pouze jediné album „Scenes From My Life“ (1999, např. „Dipita“, „New Bell“, „Souwedi Na Wengue“, „Te Dikalo“, „Konda Djanea“, „Messanga“), které je kombinací africké hudby, latiny, funku a jazzu.
Skladatelka a zpěvačka s nesmírně sympatickým voicem Angélique Kidjo z Beninu se prezentuje směsí afro-popu a afrických kmenových zpěvů. Pohybuje se bosky a zcela lehce v místech, kam se Adiemus nebo Jon Anderson musí trmácet ve starém džípu a nekompromisně to tam vykrást. Za její nejlepší desky jsou považovány „Logozo“ (1991, např. „Logozo“, „Batonga“, „Eledjire“, „Ekoleya“, „Wé-Wé“ plus cover „Malaika“, pův. od Miriam Makeba), Ayé“ (1993/1994, např. „Agolo“, „Adouma“, „Djan-Djan“, „Azan Nan Kpe“, „Tombo“, „Idje Idje“), „Fifa“ (1995/1996, např. „Fifa“, „Wombo Lombo“, „Koro-Koro“, The Sound Of The Drums“, „Welcome“, „Naima“) a komerčněji laděné „Oremi“ s hostujícími umělci, jako třeba Branford Marsalis, Cassandra Wilson či Najma (1998, např. „Babalao“, „We Are One“, „Loloye“, „Orubaba“ a cover „Voodoo Chile“ od Jimi Hendrixe). Špatné také není sehnat si nějakou best-ofku, na níž kromě zmínených skladeb uslyšíte další její afro-hitovky jako např. „Summertime“, „Adouma“ nebo „Tourner la Page“. Úžasné věci.
Pojďme se posunout do východní Afriky. Tam se koncem 90.let z Etiopské vysočiny poblíž jezera Tana vynořila elegantní kráska říkající si Gigi (vlastním jménem Ejigayehu Shibabaw). Zpěvačka ovšem neustále pendlovala mezi Keňou, kde žila, a Kalifornií, kde natáčela. Nesehnatelná je deska „Tsehay“ (1997, např. „Tsehay“), lepší je to už s albem „One Ethiopia“ (1998, např. „Come“, „Adey Abeba“, „Gera Geru“, „Cheetah“, „One Ethiopia“). Gigi se v osmadevadesátém nakonec v San Francisku usadila, a po milleniu dobyla určitých úspěchů, když pod vedením zkušených producentů Blackwella a Laswella promíchala původní etiopský sound s modernou, což doma v Etiopii vyvolalo některé negativní reakce.
Ve střední Africe leží Uganda a z ní pocházel, ale nikdy se do ní nemohl a pak nechtěl vrátit písničkář a divadelní scenárista Geoffrey Oryema. Ono to během vlády masového vraha Idi Amina ani dost dobře nešlo. Nakonec se v 80. letech octl v Paříži a začal se hudbě jmenovat vážněji. Desky začal vydávat až v další dekádě a mj. spolupracoval i s Brianem Enem - šlo o pěkné, klidné desky „Exile“ (1990, hit „Ye Ye Ye“, dále např. „Land Of Anaka“, „Makambo“, „Solitude“, „Exile“) a „Beat The Border“ (1993, např. „River“, „Kel Kweyo“, „Market Day“, „Lapwony“, „Gang Deyo“, „Nomad“). A možno k nim přiřadit částečně i „Night To Night“ (1996, např. „Medieval Dream“, „At My Window“, „Miracle Man“, „Dancing Steps“).
A nyní poleťme směrem na jih.
Konžský zpěvák Koffi Olomidé byl a je nejznámějším představitelem koňžského stylu tcha-tcho (něco jako „být svůj“, „autentický“), což byl afro-pop, v němž zaznívaly vlivy latinské rumby a kalypsa. Svým podmanivým hlasem Koffi cílil zejména na ženské publikum, ale když se v písních rozjela rytmická sekce, křepčili radostně prostě všichni. Velmi oblíbené bylo zejména album „Haut De Gemme – Koweït, Rive Gauche“ (1992, hit „Papa Bonheur“, dále např. „Désospoir“, „Koweit, Rive Gauche“, „Qui Cherche Trouve“, „Dil Jeannot“ – duet s Déesse Mukangi) a později ještě „V12“ (1995, např. „Andrada“, „Miss Toutsi“, „Zokere“,, „Aspirine“, „Nouveau Testament“). Konžský soukous pak prezentoval svoji hudbou zpěvák Papa Wemba, který byl Koffiho hlasovým opakem – zpíval výš, občas tlačeně, občas křičeně. Lze vyslechnout na LP „M´Fono Yami“ (1989, např. „Esclave“, „M´Fono Yami“, „Mukaji Wanyi“, „Bokulaka“), „Voyageur“ (1992, např. „Le Voyageur“, „Maria Valencia“, „Zero“, „Lingo Lingo“), „Foridoles“ (1994, např. „Foridoles“, „Oldies Are Goodies“, „Moyi“ „Dixieme Commandement“) a „Emotion“ (1995, např. „Emotion“, „Show Me The Way“, „Sala Keba“, „Yolele“). Z dalších písní bych uvedl např. „Fulu-Ngenge“.
Plodný zimbabwský zpěvák a kytarista Oliver „Tuku“ Mtukudzi vydával alba od konce 70. let a nahrál jich neurekom, do konce století tak pětatřicet. Na jeho tvorbě je znát silný vliv západního rocku a popu (zejména soulu a gospelu), což obé implantoval do tradičních subsaharských hudebních stylů – konžské rumby a jihoafrické mbagangy. Navíc byl i velmi dobrý zpěvák, produkující zašifrované, symbolické, nicméně protestní texty. Ani není divu, že se tento spletenec začal nazývat podle něj – Tuku music. Nejznámější z Mtukudziho alb je právě „Tuku Music“ (1999, např. „Mabasa“, „Todii“, „Rirongere“, „Maivaramba“, „Ndima Ndapedza“). V roce 1990 se vědělo o desce „Shoko“ (např. „Nsiri Bofu“, „Baba“, „Bvongodza Muto“, „Kumhunga“, „Madzogonyedze“), později ještě o akustickém živém albu „Ndega Zvangu“ (1997, např. „Andinzwi“, „Cheka Ukama“, „Handiende“). Nejpopulárnějším Tukuovým songem je anglicky zpívaný „Hear Me, Lord“ (1994). Jinak celkově velmi přístupná záležitost evropskému vnímání hudby. Což lze říci i o muzice, kterou produkovala Chiwoniso Maraire, mladičká zimbabwská zpěvačka, narozená v USA. Tedy ona nejen zpívala, navíc ještě hrála na africký drnkací nástroj mbiru. Ovšem přes všechny africké atributy přece jen v sobě měla zakódovanou americkou hudbu, najmě pak rhythm & blues & soul (a hip hop). Jinak podklad pro většinu písniček ji nahrála The Storm, kapela jejího manžela, kytaristy Andy Browna. Do millenia Maraire natočila pouze jedno, ale opravdu pěkné album - „Ancient Voices“ (1998, např. „Ancient Voices“, „Nhemamusasa“, „Wandirasa“, „Everyone´s Child“, „Iwai Nesu“, „Madame 20 Cents“). Krásný hlas. Ovšem osud ji po milleniu nepřál – natočila jen tři alba a v ještě mladém věku zemřela.
Na jihu Afriky se využívalo stylu zvaného maskanda, v jehož modernizovaném pojetí se propojovaly popové a rockové vlivy s gospelem a tradiční hudbou jihoafrického národa Zulu. Pokud bych chtěl uvést nějaké jméno, tak tedy nejspíš výbornou zpěvačku Busi Mhlongo z Durbanu. Na scéně byla zhruba od první poloviny šedesátých let, kdy vystupovala pod uměleckým jménem Vickie, přičemž měla hit v coveru „My Boy Lollipop“. Poté vystupovala v muzikálech, následně působila v Portugalsku, od první poloviny sedmdesátek v Londýně, osmdesátky prožila v Holandsku, kde se stala hvězdou tamějších fandů world music. Ve třiadevadesátém natočila Mhlongo album s kapelou Twasa s názvem „Babhemu“ (např. „Unomkhubulwane – African Angel“, „UnIzinziswa – Young Men“, „Umenthisi – Matches“, „Ting-tingi – Cash Dispenser“, „Ntandane – Orphan“). V roce 1998 natočila skvělé album „Urban Zulu“ (např. songy „Awukho Umuzi Ongena Kukhuluma Kwawo“, „Yehlisan´umoya Ma-Afrika“, „Yapheli´mali Yami“, „Yise Waban´t Bami“, „Zithin´iziziwe“, „We Baba Omncane“).
Soubor Ladysmith Black Mambazo se proslavil, když doprovázel Paula Simona albu Graceland. Proto svět projevil zájem o jeho desku, vycházející z jemného stylu iscathamiya (cosi jako „lehounce chodit po špičkách“), nahranou a capella, která se nazývala „Shaka Zulu“ (1987, např. „Unomathemba“, „Hello My Baby“, „Yibo Labo“). Ví se také o albu „Two Worlds One Heart“ (1990, např. „Ofana Naye“, „Leasing On The Everlasting Arm“, „Love Your Neighbor“, „Nami Ngaze Ngamthola“).
Toto byla v kostce subsaharská Afrika. Nyní pojďme na její sever, do oblastí obývaných Berbery a Araby a následně do Evropy a to konkrétně do Francie. Neboť ono spojení mezi Severní Afrikou a zemí galského kohouta jest spojením historickým a kulturním.
Nejprve ale k jednomu jinému spoji a to mezi Marokem a New Yorkem, konkrétně jeho beatnickými literáty. V Tangeru žijící americký spisovatel Paul Bowles už někdy od přelomu 40.-50.let pobíhal po Maroku a v terénu natáčel místní muzikanty. Největší nářez pro něj představovali muzikanti z vesnice Jajouka. Nahrávky pak Bowles nadšeně pouštěl příchozím beatnikům Williamu Burroughsovi, Allenu Ginsbergovi a Brionu Gysinovi. Na konci sixties se s nimi přes Gysina seznámil dosud ještě žijící stoun Brian Jones a zprodukoval první profesionálně udělanou nahrávku těchto muzikantů, které pak svět poznal pod názvem The Master Musicians Of Jajouka. V té době je vedl Hadj Abdesalam Attar, o dvacet let později se v kapele prosadil jeho syn Ahmed Al Attar, který už ovšem na rozdíl od otce, zajížděl nahrávat do studií v Londýně a New Yorku. Takže album „The Master Musicians Of Jajouka Featuring Bachir Attar“ je sice moderně zprodukované, ale stále na něm naleznete většinu muziky, která se v Jajouce dědila z generace na generaci (1992, např. „You Can Find The Feeling“, „Jamming In London“, „Above The Moon“, „Searching For The Passion“, „Taksim“, „The House Of Baraka“).
Ale nyní již ke spojení Severní Afriky a Francie.
Protože, co se týče arabské hudby - významnou složku WM tvořili i ve Francii usazení umělci ze zemí Magrebu (v 80. letech známí jen lokálně) jako například Cheikha Rimitti, (Cheb) Khaled nebo Rachid Taha. Ti fúzovali pop a rock s alžírským (oranským) přístavním stylem rai, jehož kořeny hledejme v berberských pasteveckých melodiích a v andaluském flamencu – tím, jak se vše promíchalo, najednou se tu vedle sebe objevily základní arabské nástroje jako loutna zvaná oud, flétna ney, bubínek darbuka a tamburína tarr se španělskou kytarou a francouzským akordeonem. A později samozřejmě s kytarou elektrickou, saxofonem a bicími. Tím, že se tato hudba (cca od 30.let) provozovala v nevěstincích, kavárnách, barech a hospodách, hodně se v ní zpívalo o sexu a alkoholu a zpěvačky zvané cheikhy se těšily velkému ohlasu. Po osamostatnění Alžírska v roce 1962 v zemi vládla dlouhou dobu socialistická vláda, která cheikhám již zpívat zakázala – rai se dostal vlastně do „undergroundu“ a většinou ho zpívali muži. Avšak od přelomu 80.-90,let, kdy se k moci dostali islámští fundamentalisté a po nich armáda, se styl rai octl na černé listině komplet (hrozilo žalářování, eventuelně smrt). Jenže to už výše zmínění zpěváci dávno žili v emigraci ve Francii. A všichni tři také do širšího (mimoalžírského) podvědomí pronikli až v deváté dekádě.
Jednou z posledních cheikh-žen, jež se proslavily, byla známá Cheikha Rimitti, které v době světového úspěchu bylo okolo sedmdesáti. Měla toho za sebou hodně – slávu i zákazy, emigraci, a na začátku seventies těžkou autonehodu, při níž zahynuli tři její hudebníci, a ona sama byla tři týdny v kómatu. Po pouti do Mekky přestala kouřit a pít. V osmdesátých letech styl rai poslouchala mladá naštvaná alžírská mládež a Rimitti byla jí velmi ctěna a nazývána „la Mamie du Rai“, babička raie. V roce 1994 natočila rai-rockové album „Sidi Mansour“ (např. „Nghani Ki Ma Nabghi“, „Rah Jey“, „Sidi Mansour“, „Rouked El Achra“, „Rah Yabki“), na němž ji doprovodili mj. king-crimsonovský kytarista Robert Fripp a basák Flea, duše Red-Hotů. Rok na to se objevilo na trhu její album „Ghir El Baroud“, natočené v r. 1989 (např. „Ghir El Baroud“, „C´Est Fini, J´En Ai Marre“, „Rani Alla M´rida“).
(Cheb) Khaled začínal s muzikou coby teenager už v polovině 70.let. „A brzy se měl stát doslova kacířem. Nedělal přitom nic, než že zhudebňoval touhy a frustrace své generace“ napsal o něm WM-publicista Jiří Moravčík v knize „V tlamě afrického krokodýla“. A cituje v ní i samotného Khaleda: „Zpíval jsem o každodenním životě alžírských teenagerů. O tom, jak jsem otrávený, pochcaný kdesi na ulici po alkoholovém večírku. O tom, jak mě vláda upírá právo bavit se po svém. Jak své odpůrce zavírá do vězení. O tom, jak mladé kluky toužící po pasu nutí odsloužit si dva roky vojenské služby.“ Jeho muzika navíc posílená synťáky a elektrickými kytarami učinila z raie totální rockovou provokaci. A tak „alžírský Elvis“ a rebel musel v roce 1986 odejít do emigrace – a jak jinak zvolil si Francii. Po roce 1990 už pak používal jen své jméno Khaled bez adjektiva Cheb (mladý).
Jeho songy jsou klasickým spojením raie a anglo-amerického rocku a popu, navíc Khaled jako vokalista je skutečně náramný. Elpíčka natáčel od konce sedmdesátých let a první, kterým se prosadil, mělo název „Kutché“: hlavním hitem byl song „Chebba“ (1988, dále např. „Baroud“, „Hana-Hana“, „Kutché“) – spolupracoval na něm s klávesistou a skladatelem Safy Boutellou. Ze známých alb z devadesátek bych jmenoval desky „Khaled“ (1992, hity „Wahrane“, „Didi“, dále „El Arbi“, „Radga“, „Mauvais Sang“, „Sbabi“), „N´ssi N´ssi“ (1994, např. „Kebou“, „Adieu“, „El Marsem“, „Abdel Kader“ „Alech Taadi” - ta zazněla ve filmu 5th Element), napůl nová a napůl sběrná „Sahra“ (1996, hity „Sahra“, „Aicha“, „Wahrane Wahrane“ v reedici ještě „Le jour viendra“, dále „Hey Ouedi“, „Oran Marseille“, „Detni Essekra“) a před milleniem vydaná „Kenza“ (1998, např. „Ya Aachkou“, „Mele H´bibti“, „Derwiche Tourneur“, „Leili“, „Aalach Tloumouni“, „Raba-Raba“, plus duet se zpěvačkou Amar v songu „El Harba“).
Ještě větším rebelským divočákem než Khaled byl (a je) Rachid Taha. Chlapík s vizáží Bruce Springsteena se také prezentoval mnohem tvrdší muzikou než jeho výše zmíněný kolega. Možná je to tím, že je o něco starší a do Francie emigroval s rodiči už v osmašedesátém a dokázal lépe a snadněji načmuchat soudobou rockovou hudbu (vzor Led Zeppelin, posléze The Clash). Začínal jako DJ, v 80.letech hlučel s partou Carte De Séjour, která už tehdy fúzovala styl raï a rockem, popem a dubem (např, skladby „Ouadou“, „Habibi“, „Sounefir“, „Ramsa“, „Zamana“, „Desole“). Od nineties už vystupoval samostatně pod svým jménem – tedy jako Rachid Taha, přičemž v roce 1993 měl taneční hit „Voila Voila“. Producentsky se o jeho hudbu staral bývalý člen Gongu kytarista Steve Hillage. Důležitými alby Rachida Tahy jsou „Ole Ole“ (1996, např. „Zaama“, „Boire“, „Nokta“, „Kelma“), kompilace „Carte Blanche“ (1997), na které jsou songy i z období s kapelou Carte De Séjour, a pak řadovka a „Diwan“ (1998, hity „Ya Rayah“, „Menfi“, dále „Ida“, „Bent Sahra“, „Enti Rahti“, „Malheureux Toujours“). V době millenia Taha bodoval se songem „Barra Barra“, který se objevil ve filmu Ridleyho Scotta „Black Hawk Down“, a pocházel z alba „Made In Medina“ (1999/2000, dále např. „Ala Jalkoum“ duet s Femi Kutim, „Foqt Foqt“, „En Retard“, „Hey Anta“, „Medina“).
Oba výše jmenovaní se v roce 1998 spojili s mladíčkem Faudelem na velkém koncertě v Pařiži a z tohoto vystoupení pak pod značkou Taha + Khaled + Faudel vzniklo album plné hitů „1, 2, 3, Soleils“ (1998 „Khalliouni“, „Menfi“, „Eray“, „Wahrane Wahrane“, „Ida“, „Abdel Kader“, „Aicha“, „Ya Rayah“). Samotný Faudel (vl. jm. Faudel Belloua), mladý, v Paříži narozený alžírský zpěvák s hlasem, na který je třeba si nějaký čas zvykat, měl v tom čase venku komerčně laděné album „Baïda” (1998, např. „Tellement N´Brick“, „Eray“, „Anti“, „Omri“, „Baïda”). Jinak ještě pro doplnění stylu rai - ze známých hudebníků žánru bych uvedl byvšího Khaledova spolupracovníka, klávesistu a baskytaristu Safy Boutellu, jenž fúzoval rai s jazz-rockem a hudbou new age: viz vynikající album „Mejnoun“ (1991/1992, např. „Orient“, „Nomade“, „Shiria“, „Sourire“, „Sister´s“, „Sud“) či jeho pokračovatelka, soundtracková deska k filmu „Automne, Octobre a Alger“ (1994, např. „Quotidien“, „Hourria ´Liberté´“, „Enfin“, „Lettre d´Amel“, „Gréves et révoltes“). Nebo trumpetistu Bellemou Messaouda a jeho desku z roku 1989 „La Pere Du Rai“ (např. „Rire Zarga Ouana“, „Harai Harai Ouama“, „Khla Darumha Khalia“). A taktéž do Belgie v polovině 80. let emigrovavšího Abdelliho, alžirského zpěváka a hráče na mandolu, který v polovině nineties spáchal výbornou desku „New Moon“ (1995, např. „Adarghral“, „Achaah“, „Lawan“, „Walagh“, „JSK“).
A když už jsme se tedy přesunuli do země galského kohouta – tam už od první poloviny osmdesátých let působila skupina Lo´Jo, kterou vedli zpěvák a klávesista Denis Péan a houslista a hráč na koru Richard Bourreau. Fúzovala francouzskou lidovou a severoafrickou hudbu a mj. objevila i dnes známou pouštní skupinu Tinariwen. V závěru 90. let v ženské vokální složce občas podobné projektu Adiemus. Od Lo´jo bych uvedl nahrávky „Fils De Zamal“ (1993, např. „Ustad Siraj“, „Venerate Child“, „Fils De Zamal“, „Mandeed /Check That World/“, „Under Ze Fire“) a „Mojo Radio“ (1998, např. „Sin Acabar“, „Magdalena“, „Mojo Radio“, „Rwandamnation“, „Dans La Poussiere Du Temps“, „Ye Yeki“, „Amadoue Morito“). A v úplném konci dekády se začalo natáčet album „Bohême De Cristal“, které vyšlo v roce millenia (např. „Jah Kas Cool Boy“, „Baji Larabat“, „Brûlé La Mèche“, „Kamarad“).
Latinu, reggae, afro-pop, rock a punk se snažila skloubit ve své hudbě veselá zhulenecká partička Mano Negra, vedená levicově zaměřeným borcem, jenž si říkal Manu Chao. Obě položky lze nalézti v kapitole Význačné soubory crossoveru. Tož tedy pojďme dál - Cikánskou hudbu, reggae, rai, funk a punk kloubila ve své muzice francouzská kapela Les Négresses Verte, která vznikla v roce 1987. Důležitými figurami tu byli Helno (vl. jm. Noël Rota, voc) a Stéfane Mellino (g, voc). Známé je debutové album „Mlah“, (1988, např. „Zobi La Mouche“, „C´est Pas La Mer a Boire“, „Orane“, „Marcel Ratafia“, „Hey Maria“, „Voila l´Été“, „L´Homme des Marais“). V roce 1990 nahrál soubor song „I Love Paris“, původně od Cole Portera a líbilo se i následné album „Famille Nombreuse“ (1992, např. „Sous Le Solil De Bodega“, „Hou Mamma Mia“, „Famille Heureuse“, „Face A La Mer“, „Belle De Nuit“) V roce 1993 se Helno předávkoval heroinem. Už bez něj natočily „zelené černošky“ další LP „Zig-Zague“ (1994, např. „Aprés La Pluie“, „Mambo Show“, „A Quoi Bon“, „La Main Verte“, „Enter Et Paradis“, „Tous Des Ouvriers“). V roce 1999 měly hit „Leila“.
Na konci 80.let se začala prosazovat také jihofrancouzská skupina Gipsy Kings, která kombinovala španělské flamengo s popem, rockem, rai, katalánskou rumbou, salsou a později i reggae, což se komplet nazývalo Rumba Flamenca. Skupinu tvořili potomci španělských gitanos, příslušníci rodin Reyesů a Baliardů plus marocký hudebník Chico Bouchikhi. Hlavními znaky muziky „cikánských králů“ byly výrazný zpěv Nicolase Reyese a sóla na akustickou kytaru, virtuóze a skladatele Tonina Baliarda. Jejich první nahrávky se i přes slušné kousky (např. „Galaxia“) nesetkaly s nějakým extra věhlasem, vše se otočilo, až když si je vzal pod křídla producent Claude Martinez. Tehdy (v roce 1987) natočili fantastické album „Gipsy Kings“ s hity „Bamboleo“, „Djobi Djoba“, „Un Amor“ a songy jako např. „Tu Quieres Volver“, „Moorea“, „Bem, Bem, Maria“, „A Mi Manera“.
Vzápětí vyšla další výborná deska „Mosaique“ (1989, cover hit „Volare“, pův. od Domenica Modugna, hit „Vamos A Bailar“, dále např. „Viento Del Arena“, „Liberte“, „Passion“, „Soy“) a následovalo turné po USA. V roce 1991 vpadlo na trh další kvalitní album GK „Este Mundo“ (hit „Baila Me“, dále např. „Habla Me“, „No Volvere“, „Este Mundo“), o dvě léta později „Love & Liberté“ (1993, např. „No Vivire“, „Esucha Me“, „La Quiero“, „Love & Liberte“, „Guitarra Negra“) plus znám je též singl „Pida me la“ (1993). Jestli toužíte jen po těch hitech, byste si mohli při nějaké zahradní party řádně trsnout, pak doporučuji dajaký výběr jako např. „Greatest Hits“ (1994) nebo „Best Of Gipsy Kings“ (1995). No, a na soundtracku k filmovému hitu „Big Lebowski“ se objevila jejich skočná verze songu „Hotel California“, původně od Eagles.
Pokud učiníme takovou geografickou odbočku, dostaneme se na Pyrenejský poloostrov. Portugalskou formou lidového blues je zase fado, kombinace tanga, místních lidových balad a africké hudby. Zde byla asi tou nejslavnější legendární zpěvačka a skladatelka Amália Rodrigues (např. písně „Barco Negro“, „Solidao“, „Com Que Voz“).
My bychom si ale mohli představit někoho z konce XX. století, nejlépe zpěvačku a klávesistku Dulce Pontes, příznačně zvanou „nástupce a dědic Amálie Rodrigues“. Ona samozřejmě zpívala fado, ale krom výše zmíněných prvků žánru, se nechala ovlivňovat i tradiční iberskou hudbou, dále arabskou nebo i brazilskou hudbou. V jednadevadesátém zvítězila na domácím národním festivalu se songem „Lusitana Paixão“, o dva roky později natočila své nejznámější album „Lágrimas“, na němž několik písní napsaných Rodrieguesovou také zaznělo (1993, hit „Canção Do Mar“, dále např. „Povo Que Lavas No Rio“, „Se Voaras Mais Ao Perto“, „Que Amor Nao Me Engana“, „Achégate A Mim Marusa“, „Novo Fado Da Severa“ plus „Lágrima“, pův. od Amálie Rodrigues). V polovině dekády do filmu „Sostiene Pereira“ natočila Dulce s Ennio Morriconem song „A Brisa Do Coraçao“, který se objevil i na jejím stejnojmenném koncertním dvojalbu „A Brisa Do Coração“ (1995). V šestadevadesátém vznikla hodně fado deska „Caminhos“ (např. „Gaivota“, „Meu Alentejo“, „Verdes Anos“, „Cantiga Da Terra“, „Filho Azul“, „Mae Preta“, „Fado Portugues“). Nu, a před miléniem vyšlo album „O Proímeiro Canto“, jehož podstatnou část si napsala sama, a na kterém se objevili slavní muzikanti, jako třeba Wayne Shorter nebo Trilok Gurtu (1999, např. „Alma Guerreira /Fogo/“, „Ondeia /Água/“, „Tirioni“, „Porto De Magoas“, „Fado-Mae“, „O Primeiro Canto“). Jak jinak, deska je opět výborná.
Po milleniu se královnou fada stala ještě o něco mladší pěva Marisa dos Reis Nunes neboli Marisa.
Z Portugalska učiníme ještě jeden výpad směrem na jih do Atlantiku na jeho bývalou kolonii, zvanou ostrovy zeleného mysu neboli Cape Verde. Zde se vyvinul styl zvaný morna, což byla stejně jako fado pro Lisabon jakási místní forma blues. Za základní figuru stylu byla považována zpěvačka Cesária Évora, zvaná též „Barefoot Diva“ nebo také „Queen Of Morna“. Zpívala sice už od začátku šedesátých let, ale v podstatě až do konce osmdesátek byla známa pouze na svém rodném ostrově Sao Vicente. Byla objevena právě až na konci eighties a od té doby sklízí úspěchy nejen coby čelní představitelka stylu morna, ale world music vůbec. První větší sukces zaznamenala deska „Mar Azul“ (1991, např. „Mar Azul“, „Cabo Verde“, „Separacao“), ale ještě lépe na tom byla Évora s albem „Miss Perfumado“, které obsahuje její nejslavnější píseň „Sodade“ (1992, dále např. „Tortura“, „Barbincor“, „Direito Di Nasce“, „Miss Perfumado“, „Angola“). Album „Cesária“ (1995, např. „Petit Pays“, „Areia Di Salamansa“, „Doce Guerra“, „Xandinha“, „Tudo Dia E Dia“) ji přineslo nominaci na Grammy a deska „Cabo Verde“ (1997, např. „Tchintchirote“, „Sangue De Beirona“, „Partida“, „Ess Pais“, „Mae Velha“) zase tři hlavní ceny KORA (což jsou něco jako africké Garmmy). Kolekci alb bych zakončil posledním zpěvaččiným před milleniem – „Café Atlantico“ (1999, např. „Flor Di Nha Esperanca“, „Carnaval De Sao Vicente“, „Paraiso Di Atlantico“, „Maria Elena“, „Desilusao Dum Amdjer“).
Pojďme zpět do Středozemí, ovšem směrem na východ.
Nejprve se zastavme v Řecku. V něm se skupina Proséchos pod vedením Jannise Karise, hráče na kytaru a bouzouki, snažila o skloubení řecké tradiční hudby s orientální. Nejlépe se ji to povedlo na výborném albu LP „Salto Orientale“ (1993, skladby „Amanes“, „Salata“, „Ta Matia Sou“, „Paragka“, „Plimyra“, „Ek Vatheon“, „Smyrnaiko“). Irský Angličan Ross Daly, hráč na egyptské housle kebab, krétskou lyru a indické sarangi se už v polovině 80.let usadil na řeckém ostrově Kréta, kde založil skupinu Lavirinthos (Labyrinth). Coby milec a znalec východní hudby, pokoušel se hrát tím způsobem, že dohromady promísil řeckou, orientální a irskou muziku. Známy jsou jeho desky „Mitos“ (1995, např. „Karsilamás/Milo Ké Mandarini/Ah Melachrino“, „Samai In Makam/Sultaniyegah/Syrtos In Makam Nikriz“, „Afou ´Heis Allon Sti Kardia“, „Syrta Of Rodinos“), „An-ki“ (1995, např. „Marmarygi“, „Al Tair“) a „Synavgia“ (1999, jediná skladba „Synavgia“).
V Turecku byla velmi oblíbenou zpěvačka a herečka Fatma Sezen Yıldırım, známá pod svým uměleckým jménem Sezen Aksu, a to už zhruba od poloviny sedmdesátých let. Měla sympatický, jemně zakouřený hlas téměř šansonového charakteru, a v podstatě představovala jakýsi můstek mezi běžným tureckým popem a world music. A to zejména svými alby z devadesátých let - jde o nejúspěšnější elpí „Gülümse“ (1991, např. „Tutsak“, „Hadi Bakalim“, „Her Şeyi Yak”, „Gülümse“, „Vazgeçtim”, „Ne Kavgam Bitti Ne Sevdam“, „Güllerim Soldu“) nebo třeba o desku „Işık Doğudan Yükselir” (1995, např. „Lâ İlahe İllallah”, „Işık Doğudan Yükselir”, „Yaktılar Halim'imi”, „Davet“), Příklonem k popu je album „Adi Bende Sakli“ (1998, např. „Tutuklu“, „Ruhuma Asla“, „Kaderim“, „Adi Bende Sakli“, „Adı Menekşe”, Erkek Güzeli“). Aksu také spolupracovala třeba s Goranem Bregovičem (album „Düğün ve Cenaze”, 1997, viz níže) a v Turecku byla známa její podpora ženských práv a práv menšin.
Již od přelomu 70. - 80 působila na scéně sympatická izraelská zpěvačka Ofra Haza, zaměřující se na židovský pop a folk. Z té doby pochází album „Shirley Moledet“ (1983, např. „Yad Anuga“, „Na´ama“, „Ha Tishma Koli“, „Na´ara Ushma Kineret“). V půli osmé dekády se prosadila s jemenskými židovskými písněmi, i když pravda podanými v jemně popovém nálevu (LP „Yemenite Songs“, 1984, songy „Galbi“, „Im Nin´ Alu“, „A´salk“, „Ode Le´eli“). Ale ono se tohle skloubení původní orientální hudby s elektronikou stejně pak přeneslo do 90.let (viz. Khaled, Rachid Taha, Natacha Atlas). Ofra Haza se proslavila alby „Shaday“ (1988, např. „Eshal“, „Im Nin´ Alu“, „Galbi“, „Shaday“, „Love Song“) a diskotékovkou „Desert Wind“ (1989, např. „Middle East“, „Kaddish“, „Slave Dream“, „Fatamorgana“, „Da´asa“), což byla jakási daň osmdesátým disco-létům.
V roce 1992 si zahostovala na nové verzi singlu „Temple Of Love“ skupiny Sisters Of Mercy. Zároveň sama natočila tradičnější a tím i kvalitnější album „Kirya“ (1992, např. „Kirya“, „Horashoot“, „Innocent“, „Trains Of No Return“, „Mystery Faith And Love“, „Daw Da Hiya“). Z této desky už pravděpodobně vycházela její následovnice Natacha Atlas. Známá jsou i alba „Queen In Exile“ (1995, např. „Mata Hari“, „Scheherazade“, „Genesis“, „Queen In Exile“, plus výborný cover „Kashmir“, pův. od Led Zeppelin) a zejména „Ofra Haza“ (1997, např. „Show Me“, „Amore“, „Im Nin Alu 2000“, „My Ethiopian Boy“, „Ahava“, „You“, „One Day“) - na něm už opět převládají vlivy elektronické taneční scény. A možná i vlivy Petera Gabriela. O rok později se na trhu objevil její živák „At Montreux Jazz Festival“ (natočený 1990, vyšel 1998, později i jako filmový záznam). Bohužel Ofra Haza v roce 2000 zemřela na AIDS.
Podvakrát se teď zastavíme v bývalém CCCP. Za prvé je třeba zmínit společnou desku legendárního arménského hráče na duduk (arménské flétna) a zpěváka Djivana Gasparyana s kanadským kytaristou a producentem Michaelem Brookem (s kterým se ještě níže setkáme). Jmenovala se „Black Rock“ (1998) a obsahovala skladby jako například „Fallen Star“, „Take My Heart“, „Together Forever“, „Freedom“, „Imigrant´s Song“. Když se přesuneme daleko na východ do Orientu – něco podobného jako Ofra svým způsobem zpodobňovala uzbecká zpěvačka Mokhira (vl. jm. Mokhira Asadova). Mluvilo se o ní zejména v souvislosti s výbornou deskou „Galing Galing“ (1999, např. „Gate To The Silkroad“, „Galing Galing“,, „Yulimiz Boshka“, „Salom, Kalam Kosh Yigit“, „Gunokh Nadur“).
A nyní něco úplně jiného – z Pákistánu pocházel klávesista (hráč na harmonium) a zpěvák vysokého sférického hlasu Nusrat Fateh Ali Khan, jenž je dodnes asi nejvýznamnějším umělcem rituálních zpěvů qawwali. To je fúze mezi arabskou, perskou a indickou hudbou, která se po staletí provozovala v súfijských svatyních. Svým způsobem je to jakási pandžábská paralela k americkému soulu nebo gospelu. Nusrat měl první lokální hit už v seventies – song „Haq Ali Ali“. V osmdesátých letech často koncertoval v Anglii (mj. festival WOMAD) a podílel se na Gabrielově soundtracku k filmu „The Last Temptation Of Christ“ (1988). Byly zde snahy skloubit tradici anglo-americké a orientální hudby, což se projevilo na společné desce Ali Khana s kanadským kytaristou Michaelem Brookem „Mustt Mustt“ (1990, např. „Nothing Without You“, „The Game“, „Taa Deem“, „Sea Of Vapours“, „Fault Lines“, „Avenue“). Brook pak spolupracoval s Nusratem i na některých dalších albech z devadesátých let.
V roce 1994 přispěl Ali Khan skladbou „Allah, Mohammed, Char, Yaar“ a zpěvem v songu P. Gabriela „Taboo“ na soundtrack k filmu „Natural Born Killers“. Za nejlepší Nusratova alba jsou považována „Devotional Songs“/„Love Songs“ (1992, např. „Allah Hoo Allah Hoo“, „Haq Ali Ali Haq“, „Ali Maula Ali Maula Ali Dam Dam“, „Mast Nazroon Se Allah Bachhae“, „Biba Sada Dil Morr De“, „Yaadan Vichhre Sajan Dian Aiyan“), „Night Song“ (1995/1996, např. „Night Song“, „My Heart, My Life“, „Intoxicated“, „Lament“, „Longing“) a „Intoxicated Spirit“ (1996, např. „Ruk Pe Rehmat Ka“, „Meri Saqi Saqi Yeh“, „Be Wafa“). Existuje i videofilm z jeho koncertu z roku 1993 „Nusrat! Live At Meany“ (vyšlo v roce 1998). Nusrat, který trpěl silnou obezitou, zemřel na zástavu srdce v roce 1997.
S pakistánskou partou Junoon jsem trošku váhal – jednalo se o fúzi psychedelického rocku se súfijskou muzikou a někdy (no, spíš převážně) se tomu říkalo sufi rock. Ale když v této škatuli máme i jiné rockové fúziatry (Habib Koite, Rachid Taha, Čechomor), tak proč sem nenandat i Junoon. Kapelu vedl zpěvák, kytarista a skladatel se santanovským knírkem Salman Ahmad a zpočátku byla její tvorba – mhmm… průměrná. Pak ale přišla série slušných desek, aj s těmi hity jako např. „Sayonee“ či „Bulleya“. Z desek bych jmenoval „Talaash“ (1993, např. „Heeray“, „Talaash“, „Aap Aur Hum“), „Inquilaab“ (1996, např. „Jazba-e-Junoon“, „Saeein“, „Dosti“, „Mein Kaun Hoon“, „Husan Walo“), velmi dobré „Azadi“ (1997, zmíněný hit „Sayonee“, dále např. „Yaar Bina“, „Mahiwal“, „Heer“, „Azadi“) a nejlepší „Parvaaz“ (1999, hit „Bulleya“, dále např. „Ghoom“, „Ab To Jaag“, „Sanwall“, „Aleph“, „Mitti“, „Pyaar Bina“).
Také některé indické kapely fúzovaly domácí sound s rockem, jazzem, folkem atd., takže je případné u nich s umístěním do world music poněkud váhat. Asi bych ale neváhal s kapelou Indian Ocean, kde byli hlavními figurami kytarista a zpěvák Susmit Sen a baskytarista a zpěvák Rahul Ram. Byl to přesně ten typ hudby, kterému se v 70.letech říkalo fusion music. V devadesátých letech kapela vydala pouze dvě alba „Indian Ocean“ (1993) a „Desert Rain“ (1997), která se ovšem skladebně poněkud překrývala. Rozhodně na nich lze najít songy jako „Torrent“, „Village Damsel“, „Melancholic Ecstasy“, „Going To ITO“, „No Comebacks“, „Desert Rain“, „Bell Weevil“ nebo „From The Ruins“. Zato taková Parikrama, ta se vyloženě snažila o západní rock, přičemž domácí etnické příměsi do svých písní přidávala jen velmi poskrovnu (např. songy „Till I´m No One Again“, „But It Rained“, „Open Skies“, „Load Up“, „The Superhero“ nebo „Rhythm & Blues“ společně se zpěvačkou Ushou Uthup).
Indický tablista a bubeník Trilok Gurtu hrál v 70.a 80. letech v podstatě skoro téměř s každým (s McLaughlinem, Rypdalem, Donem Cherrym či skupinami Embryo a Oregon). Takže na sólovou dráhu se dostal až v 90.letech, která world music přála. On to měl (už s předchozího výčtu jmen) vždycky hozené do jazzu, fusion a alternativy, takže ty jeho desky měly vždy určitou kvalitu. Zahájil bych jazz-rockovou deskou s orientálními vlivy „Living Magic“ (1991, např. „Baba“, „Living Magic“, „Once I Wished A Tree Upside Down“), pokračoval bych podobnou „Crazy Saints“, kde si zaklávesil i Joe Zawinul (1993, např. „Manini“, „Ballad For 2 Musicians“, „Crazy Saints“) přes „Bad Habits Die Hard“ (1996, např. „Siddhi“, „Watapa“, „Bad Boys“, „Returning Home“ ) až ke „The Glimpse“ (1997, např. „Future Head“, „A Ilha Do Caju“, „1-2 Beaucoup“ plus cover „Law Years“, pův. od Ornette Colemana) a jeho druhé části „Kathak“ (1998, např. „You, Remember This“, „Shunyai“). A výbornou „African Fantasy“ bychom výčet jeho alb mohli ukončit (1999, např. „Radjastan“, „DJ Didgeridoo“, „Old African“, „Lisa“ „Folded Hands“, „Big Brother“ se zpěvem Oumou Sangare a „African Fantasy“ se zpěvem Angelique Kidjo).
Nyní se tak nějak v rámci Commonwealthu vrátíme na britské ostrovy, ale důležitou roli tu budou sehrávat přistěhovalci a imigranti právě ze zemí britského společenství. A opět zde budeme nacházet fúze etnické (orientální a africké) hudby s elektronikou, hip hopem, rockem i popem.
Producent, sitarista a kytarista Michael Wadada založil soubor Suns Of Arqa, který se zabýval orientální, meditativní, ambientní, dubovou a kmenovou hudbou. Těch alb, co kapela vydala, je hodně, vlastně celé je to takové nepřehledné, skladby se opakují, objevují se remixové verze, takže to berte tak trochu s reservou. Vybral bych „Land Of A Thousand Churches“ (1990, např. „Kyrie“ „Govinda´s House“, „In Paradisum“, „Paradisum In Dub“, „Ark Of Arqans“), „Alap – Joe – Jhala“ (1992, např. „Gavati“, „Bye Ragi Drut“), a dále pak remixové album „Total Eclipse Of The Suns“ (1995, např. „Beyond The Beyond“, „Darga Dub“). Na několika deskách se souborem spolupracoval i významný indický houslista Johar Ali Khan, jen tak mimochodem – člen poradního výboru Indické rady pro kulturní vztahy. Ale my si ho představíme jako houslistu na deskách „Shabda“ (1995, např. „Through The Gate We Go“, „Bhairavi Alap“, „Fire Of Life“, cover „Tomorrow Never Knows“, pův. od Beatles), „Suns Of Arqa Meet The Guayan Uttejak Orchestra“ (1999, např. Ageng – Mimansa“, „Arqa – Thumri“, „The Sky Shall Vanish“) a „Cosmic Jugalbandi“ (1999, jediná skladba „Cosmic Jugalbandi“). Z dalších skladeb Suns Of Arqa bych uvedl „All You Need Is Dub“, „Ishwara“, „Sunarqastra“, „Jagnath“ atd. Celkově? Dobrý, doporučuji.
Napůl britská, napůl indická zpěvačka Sheila Chandra natočila se skupinou Monsoon pouze jedinou desku a poté se vrhla na sólovou kariéru. Pro její nahrávky se hodí výraz raga-rock, kterým se v 70. a 80.letech hudební publicisté občas oháněli. V podstatě se snažila skloubit rock, pop a ambient s orientální hudbou – vlastně s tím přišla o něco dřív než Transglobal Underground nebo Natacha Atlas. Občas podobné Lise Gerrard z Dead Can Dance. Nádhernej hlas. Smotnout špíčka a začít meditovat. Prvním počinem Sheily Chandry bylo indo-popové album „Out On My Own“ (1984, např. „Out On My Own“, „Songbird“, „Storm Trance“, „Fly To Me“, „Village Girl“). Ve stejné době vyšla deska „Quiet“ s různými minimalistickými podkladovými plochami „klidu“ a Sheilinými improvizovanými občas zacyklenými vokály (1984, např. „Quiet 3“, „Quiet 5“, „Quiet 4“, „Quiet 6“, „Quiet 10“). Poté skloubila vše dohromady a vložila do písňového LP „The Struggle“ (1985, např. „Om Shanti Om“, „Strange Minaret“, „Puppet Tears“, „Satyam, Shivam, Sundaram“). Více indické pak bylo album „Nada Brahma“ s úvodní 27minutovou suitou „Nada Brahma (Sound Is God)“ (1985, dál např. „Raga“, „The Awakening“, „Question The Answer“) Z alb devadesátých let bych uvedl LP „Roots And Wings“ (1990, např. „Roots And Wings“, „Mecca“, „Lament Of McCrimmon“, „One“), meditativní „Weaving My Ancestors´ Voices“ (1992, např. „Nana/The Dreaming“, „Ever So Lonely/Eyes/Ocean“, „Bhajan“, „Sacred Stones“), „The Zen Kiss“ (1994, např. „Waiting“, „Shehnai Song“, „Abbess Hildegard“, „Kafi Noir“) a velmi meditativní „ABoneCroneDone“ (1996, např. „ABone Crone Drone 6“, „ABone Crone Drone 1“, „ABone Crone Drone 2“) s podobným modelem jako „Quiet“.
Podobný původ jako Sheila měla i zpěvačka Najma Akhtar, používající pouze své křestní jméno Najma. Tenký sférický hlásek nesoucí se prostorem. Opět někde mezi raga-rockem, new age a elektronikou. Z alb bych uvedl „Quareeb“ (1987, např. „Zikar Hai Apna Megfil Mehfil“, „Jane Kis Tarha“, „Neend Koyi“), „Atish“ (1989, např. „Apne Hathon“, „Faithless Love“, „Atish Fishan“, „Ghoom Charakhana“), „Pukar (Calling You)“ (1991/1992, např. „Pukar“, „Jheel Mai Chand“, „Dil Jala Ne“, „Baabel“) a „Forbidden Kiss – The Music Of S.D.Burman“ (1996, např. „Aaj Madosh Hua Jaye Re“, „Kai Hai Re Hamne Kasam“, „Hounton Mein Esi Baat“). Spolupracovala mj. i s duem Page & Plant (song „The Battle Of Evermore“) či Jethro Tull (song „Dot Com“).
Možná, že bychom bychom nyní mohli uvést asi jednu z nejznámějších kapel toho zaměření, partu Transglobal Underground, občas označovanou zkratkou TGU. Seskupení vzniklo na začátku 90. let v Londýně, když se domluvili na společném projektu Tim Whelan aka Alex Kasiek (ks, g, fl, prog, voc) a Hamilton Lee aka Hamid Mantu (ds, perc, ks, prog), bývalí spoluhráči z novovlnné skupiny Furniture. K nim se přidal basista Nick Page aka Count Dubulah a posléze zpěvačka Natacha Atlas a hráč na dhol Johnny Kalsi (zároveň člen Dhol Foundation a později Afro Celt Sound System). Skupina vytvářela hypnotickou muziku, jakýsi průnik klubové elektronické hudby, dubu, hip hopu a ethna (najmě Orient a Afrika), občas s prvky rocku. Velmi výrazným zjevem byla v kapele vynikající zpěvačka Natacha Atlas, známá ze spolupráce s basistou Jah Wobblem. Hudebnici pak vystupovali v kostýmech a často v maskách. Největším hitem kapely se stal song „Temple Head“, který byl použit v reklamní kampani Coca-Coly pro olympiádu v Atlantě 1996.
TGU se proslavili hned prvním LP „Dream Of 100 Nations“, na kterém se objevil zmíněný hit „Temple Head“ (1993, dále např. „Shimmer“, „Slowfinger“, „I, Voyager“, „El Hedudd“, „Hymn To Us“). Následovalo album „International Times“ - zde si v americké verzi desky znova sfoukli hitovku „Temple Head“, ale ostatní songy už byly jiné (1994, dále např. „Lookee Here“, „International Times“, „Taal Zaman“, „Dust Bowl“, „Holy Roman Empire“, „Ana“, „Jatayu“). Do doby millenia natočili TGU ještě dvě elpí -„Psychic Karaoke“ (1996, „Chariots“, „Mouth Wedding“, Bullet Train“, „Lexicona“, „Tongue Of Flame“, „Good Luck Mr. Gorsky“, „Boss Tabla“) a „Rejoice Rejoice“ (1998, „Delta Disco“, „Body Machine“, „Air Giant“, „Ali Mullah“, „City Of Gold“). V tomtéž roce TGU předskakovali na turné dvojice Page & Plant. Před milleniem kapelu na čas opustila Natacha Atlas, jež se chtěla zaměřit na sólovou dráhu, kterou dosud provozovala souběžně se zpíváním v Transglobal Underground. Nahradila ji Doreen Thobekile Webster.
Vynikající belgická zpěvačka (a hráčka na klávesy a baskytaru) Natacha Atlas měla židovské, marocké, egyptské a palestinské kořeny, což se promítlo nejen do jejího vzhledu, ale také do zájmu o orientální hudbu. Navíc uměla několik jazyků, což je vždycky dobře využitelné. V mládí se s matkou odstěhovala do Anglie, kde začala objevovat taje orientálního zpěvu a tance. Proto také, když se na konci osmdesátých let vrátila do Bruselu, živila se nějaký čas jako břišní tanečnice a zpěvačka salsy. S taneční skupinou ¡Loca! natočila dva singly „Encantador“ a lepší „Timbal“. Poté spolupracovala s britským basistou a producentem Jah Wobblem a jeho projektem Invaders Of The Heart na albu „Rising Above Bedlam“ (1991), kde zpívá mj. ve skladbách „Erzulie“, „Soledad“ nebo „Bomba“. Backvokály a instrumentací přispěla i na elpíčko bauhausovského kytaristy Daniela Ashe. Následně se seznámila s kapelou Transglobal Underground (viz výše) a začala v ní zpívat a tančit, což trvalo cca do roku 1998.
V té době už ale měla za sebou dvě sólová alba - „Diaspora“ (1995, hit „Yalla Chant“, dále např. „Iskanderia“, „Leysh Nat´arak“, „Duden“, „Fun Does Not Exist“) a „Halim“ (1997, např. „Amulet“, „Moustahil“, „Kidda“, „Ya Weledi“, „Andeel“, „Agib“). Po svém odchodu z TGU spolupracovala mj. s Jean-Michelem Jarrém (skladba „C´est la vie“) a natočila ještě další svoje CD „Gedida“ (1999, „One Brief Moment“, „Mon Amie La Rosie“, „Mistaneek“, „Bahlam“, „The Righteous Path“). Všechny desky ji produkovali Whelan a Lee, a tyto jsou pak fúzí arabské hudby a západního popu a rocku s prvky hip-hopu, dubu, drum´n´bassu, občas i reggae. Co ke zpěvačce dodat? Má oblíbenkyně - když Natacha zpívne do toho správného orientálního temna, člověka až zamrazí v zádech.
Londýnské duo Loop Guru tvořili Salman Gita (vl. jm. Sam Dodson, g, bg) a David „Jamuud“ Muddyman (electronica, programming). Jednalo se opět o fúzi ethna, ambientu, minimalismu, dubu a elektroniky, ovšem velmi zdařilou. Hm, takoví rychlejší Adiemus. Dvojice debutovala se singlem „Shrine“ (1992), z alb bych uvedl „Duniya – The Intrinsic Passion Of Mysterious Joy“ (1994, např. „Bangdad“, „Aphrodite´s Shoe“, „Through Cinemas“, „Tchengo“, „The Third Chamber“), „The Third Chamber“ (1994, např. „Moonlight On Java“, „Sam Sunrise“), „Amrita - All These And The Japanese Soup Warriors“ (1995, „Diwana“, „Epic Song“, „Yali“, „Sheikh“) a „Loop Bites Dog“ (1997. např. „White Light“, „Caravan“, „Bübül“, „Single Orphan First Year Camel“, „Tam Duugi“).
Londýnský Ind, tablista a producent Talvin Singh byl v hudebních kruzích považovaný za pěkného náfuku. Hrál v Arkestře Suna Ra, hostoval u Masive Attack a u Madonny a sláva mu asi pěkně stoupla do hlavy. Nicméně v roce 1998 natočil skvělý debut „OK“, v němž mísí ethno, ambient, dub, rock-impressionismus, potažmo elektroniku s využitím d´n´b rytmů (např. skladby „Traveller“, „Butterfly“, „Sutrix“, „Mombasstic“, „Eclipse“, „OK“, „Light“). Prostě mu to vyšlo, pacholkovi. Se Singhem měl určitý čas kapelu i multiinstrumentalista (ks, g, perc) paňdžábského původu Nitin Sawhney. Ve své hudbě spojoval prakticky všechno – ethno, rock, jazz, folk, flamenco, hip hop, drum´n´bass, to vše se sociálně kritickými a politickými texty. Známy jsou desky „Migration“ (1995, např. „Migration“, „Bahaar“, „Market Daze“ plus „Hope“ s hostující Natachou Atlas) a „Displacing The Priest“ (1996, např. „Displacing The Priest“, „Herecica Latino“, „In The Mind“), ale nejvíce je ceněno jeho album „Beyond Skin“ (1999, např. „Letting Go“, „Broken Skin“, „Nadia“, „Tides“, „Immigrant“, „Beyond Skin“). A tyto britské Indy-hudebníky by mohlo doplnit i trochu do trip-hopu hozené duo Badmarsh & Shri s jejich albem „Dancing Drums“ (1998, např. „The Asian Detective“, „Dancing Drums“, „Mathar“, „The Air I Breathe“).
Londýnský radikální multi-etnický soubor Fun-da-mental, vzniknuvší v roce 1990, představoval po textové stránce cosi jako britskou verzi hip-hoperů z Public Enemy. Filosoficky se v podstatě vycházelo z Black Power, amerického hnutí ze sixties, a jednalo se o silně politicko-sociální texty levicového, pro-islámského a anti-rasistického charakteru. Hudbu psal vedoucí skupiny, bubeník, perkusista, programátor a vokalista Aki Nawaz (vl. jm. Haq Quareshi), jinak též potomek pakistánských imigrantů v první polovině 80. let bicman předchůdců gotické skupiny Cult. Dalšími důležitými figurami byli v kapele bubeník, programátor a producent Dave Watts, rapper MC Mushtaq a hráč na dhol Inder „Goldfinger“ Matharu. Hudební podklad Fun-da-mental byl velmi eklektický – šlo o spojení hudby africké, orientální, Indické a karibské s rapem, elektronikou, rockem a industrialním hardcore. V kapele se neustále střídalo členstvo, pouze Aki Nawaz vydržel ve všech sestavách. Zkuste alba „Seize The Time“ (1994, např. „Dog Tribe“, „Seize The Time“, „Mera Mazab“, „No More Fear“, „Mother India“), a divočejší „Erotic Terrorism“ (1998, hity „Ja Shan Taan“, „Oh Lord!“, „Goddevil“, dále „Demonised Soul“, „Furious“, „One Ness“).
Londýnský Asian Dub Foundation vznikl v roce 1993. Jednalo se o alternativní soubor v převážné většině tvořený potomky imigrantů z Indie a Pakistánu. Ve své hudbě míchal rock (najmě HC-punk) s rapem, elektronikou, dubem, reggae a ethno music. Etnické základy pak vycházely z panžabského stylu „bhangra“, v němž byl nejdůležitějším nástrojem oboustranný indický buben dhol. Co se týče textů – ostře protirasistických a sociálně kritických – jednalo se o dalšího křížence RATM a Public Enemy v anglické podobě. Hlavními figurami v kapele byli kytarista a zpěvák Steve Chandra Savale, rapper Deeder Zamanm, basista a zpěvák Dr. Das a DJ Pandit G. K poslechu doporučuji alba „Facts And Fictions“ (1994, např. „Rebel Warrior“, „Witness“, „Jericho“, „Strong Culture“, „TH9“) a zejména „Rafis´s Revenge“ (1998, hit „Free Satpal Ram“, dále např. „Naxalite“, „Black White“, „Buzzin´“, „Assassin“, „Change“).
Pokud předchozí soubory stavěly více na radikalismu, ty další spíše sázely na magickou atmosféru etnické hudby.
Významným tělesem WM byli také Baka Beyond, skupina vzniklá v roce 1992 a tvořená britskými, francouzskými a africkými hudebníky ze Sierry Leone, Senegalu, Konga a Ghany. Jednalo se o vcelku eklektické spojení keltské a kamerunské lidové hudby zvané baka. Tu a kmen Baka, který ji produkoval, objevili při svých cestách po pralesích Kamerunu britští muzikanti Martin Cradick (g) s manželkou Su Hart (voc). Učarovala jim, tudíž nezbylo nic jiného nežli založit příslušný soubor, by bylo možné tuto hudbu nějak prezentovat. Jedná se jemné brnkavé melodie, v nichž zaznívají zvuky pralesa, sférický zpěv Su a housle francouzského hráče Paddy LeMerciera. Podobné Adiemusu, jen poněkud autentičtější. Vybral bych alba „Spirit Of The Forest“ (1993, např. „Spirit Of The Forest“, „Nahwia“, „Ngombi“, „Baka Play Baka“), „The Meeting Pool“ (1995, např. „Woosi“, „Ohureo“, „Meeting Of Tribes“, „Ndaweh´s Dream“, „Booma Lena“), „Outback“ (1996, např. „Baka“, „On The Streets“, „Air Play“, „An Dro Nevez“, „Dingo Go“) a určitě nejlepší „Journey Between“ (1998, např. „Mbe“, „Cotu“, „Mountain Song“, „Migrations“, „Soiridh Leis“).
Inspirován spoluprácí s Baaba Maalem založil ex-člen Working Week, producent a kytarista Simon Booth (vl. jm. Simon Emmerson) v polovině 90.let formaci Afro Celt Sound System, do níž pozval irské a africké hudebníky – kromě jiných třeba Iarla Ó Lionáird (voc), Davy Spillane (pipes) Ronan Browne (pipes, fl, mand). Též muzika (jakož i název) tělesa měla vyjadřovat průnik irských a afrických vlivů. Jest to patrno zejména na první, magické desce „Volume 1: Sound Magic“ (1996, např. „Saor/Free/News From Nowhere“, „Whirl-y-Reel 1“, „Inion/Daughter“, „Sure-As-Not/Sure-As-Know“, „Eistigh Liomsa dealer/Listen To Me/Saor Reprise““). Dvojka „Volume 2: Release“ zněla též docela dobře, ale kritiky už nebyla přijímána tak nadšeně (1999, hit „Release“ – s hostující Sinead O´Connor, dále např., „Lovers Of Light“, „Eireann“, „Urban Aire“, „Hypnotica“, „Big Cat“).
Nyní se dostáváme k hudbě keltské, ale tu už jsme si částečně popsali v textech o folku a folk-rocku. - už v předchozích dekádových přehledech jsme zmínili různé fúze keltské hudbya jména jako Alan Stivell nebo Chieftains. V eighties se objevilo právě její skloubení s folk-rockem a poklidnými polohami stylu new age, tak jak je ke slyšení z alb irských Clannad, potažmo zpěvačky (a bývalé členky Clannad), která si říká Enya.
Pokud se vydáme na sever Evropy, do Skandinávie, nalezneme tu několik výborných seskupení.
Pohanská, švédsko-finská Hedningarna vznikla v roce 1987. Vedli ji multiinstrumentalisté Anders „Norudde“ Stake a Totte Mattson a ve své tvorbě propojovala etnické prvky s bigbítem. Prostě jste v jejích skladbách mohli slyšet jak elektrickou kytaru, tak švédské dudy. Do paměti fanoušků world music se jako první zaryla až albová dvojka „Kaksi“ (1992, např. „Aivoton“, „Joupolle“, „Fulvalsen“), a od té doby na kapelu nedají dopustit. A není divu, když se podařilo natočit další výborné desky jako „Tra“ (1994, např. „Saglaten“, „Tass On Nainen“, „Min Skog“, „Gorrlaus“, „VargTimmen“) a „Hippjokk“ (1998, např. „Drafur Och Gildur“, „Skane“, „Höglorfen“, „Dufwa“).
Podobně to měla hozené i finská Värttinä, vzniknuvší už v roce 1983. Velmi výraznou roli zde hrály zpěvačky, sestry Mari a Sari Kaasinenovy plus další pěvy do party: Kirsi Kähkönen a Sirpa Reiman. Pod hudební složkou stáli vedle akordeonistky Sari zejména Kari Reiman (vln, kantele, perc) a Janne Lappalainen (bouzouki, sax). To, co kapela zvukově dělala, je víceméně srovnatelné s tím, co dělal Jenkins s Adiemusem, jen se více vycházelo ze severských tradicionálů, často se zpívalo tamější karelštinou. Být ze Švédska, možná by Värttině nějaký nadšený hudební publicista přišil přízvisko „folklórní ABBA“. Z nahrávek bych vybral desky „Seleniko“ (1992, např. „Seelinnikoi“, „Lemmennosto“, „Sulhassii“, „Kyvä Tyttönä Hypätä“, „Leppiäinen“, „Paukkuvat Passuunat“, „Kylä Vuotti Uutta Kuuta“) „Aitara“ (1994, např. „Yötulet“, „Katariina“, „Travuska“, „Tumala“, „Niin Mie Mieltynen“) a „Kokko“ (1996, např. „Ottajat“, „Pyry“, „Emoni Ennen“, „Tuulilta Tuleva“, „Kokko“), poslední, na kterém zpívala Sari. Na výborném CD „Vihma“ se objevila nová vokalistka a akordeonistka Susan Aho (1998, např. „Uskottu Ei Uupuvani“, „Mieleni Alenevi“, „Vihma“, „Maa Ei Kerro“, „Emoton“, „Laulutyttö“), přičemž bylo poslední tentokrát pro Sirpu. V devětadevadesátém se začala točit deska „Ilmatar“, která vyšla v roce millenia (např. „Itkin“, „Laiska“, „Meri“, „Liigua“, „Aijö“, „Sanat“).
Finský zpěvák Wimme (vl. jm. Wimme Saari) spolupracoval se známými severskými kapelami jako například Hedningarna. Sám pak kombinoval tradiční sámskou muziku Joik s ambientem a rockem. Nejznámější je jeho album „Gierran“ (1996, např. „Gierran“, „Iras“, „Havana“, „Oainnahus“, „Illa“, „Boska“). Maria Kalaniemi, finská hráčka na accordeon a absolventka Sibeliovy akademie se zase v roce 1995 společně se skupinou Aldargaz blýskla instrumentálním albem „Iho“ (např. „Lomasavel“, „Istunpa Sankte Laitalla“, „Green Score“).
Známé jsou také nahrávky švédské dvojice - zpěvačky Leny Willemark a hráče na loutnu, mandolu a bouzouki Ale Möllera, Jedná se o výbornou desku „Nordan“ (1994, např. „Trilo“, „Gullharpan“, „Sven I Rosengard“, „Kom Helge Ande“, „Tacker Herranom“, „Svanegangare/Sven Svanehvit“) a více etnickou „Agram“ (1996, např. „Agram“, „Syster Glas“, „Björnen“). Předtím natočili ještě společnou platňu s houslistou Per Gudmundsonem s názvem „Frifot“ (1991, např. „Skur Leja“, „Abba Fader“, „Kolarpolskan“, „Käre Sol/Sjungar Lars-polska“). Pokud se přesuneme na Jutský poloostrov, máme zde dánské Sorten Muld propojoval opět bigbít, rock impresionismus a elektroniku se středověkou hudbou – existuje pro to výraz folktronica. Zde bych doporučil výborné album „Mark II“ (1997, hit „Ravnen“, dále např. „Man And The Elf-Girl“, „I Went Out One Summer´s Day“, „Venelite“, „King Harald“, „Period Of The Sea“, „Kirstin“, „I Can Tell By Yours That You Have Another Love“).
Z národa Sami vyšla skvělá norská zpěvačka, kytaristka, hráčka na buben a na perkuse Mari Boine (vl. jm. Mari Boine Persen), která kombinovala tradiční sámskou hudbu Joik s prvky rocku a jazzu. Objevil ji Peter Gabriel a převzetím její desky „Gula Gula“ pod svou značku Real/World ji pomohl dostat se do širšího povědomí. Sama zpěvačka pak vystupovala s vlastním Mari Boine Bandem a velmi důrazně se stavěla za práva Samiu (u nás známých pod názvem Laponci), kteří jsou v Norsku předmětem diskriminace. A nyní její alba: „Gula Gula“ (1989, např. „Gula Gula“, „Oppskrift For Herrefolk“, „It Šat Duolmma Mu“, „Vilges Suola“, „Du Lahka“), „Goaskinviellja – Eagle Brother“ (1993, např. „Eagle Brother“, „Hair Of Light, Solemn Eye“, „Within Myself“, „Katrin Who Smiles“, „Reverberation“), „Leahkastin - Unfolding“ (1994, např. „Gilvve Gollat“, „Cuovgi Liekkas“, „Ahccai“, „Mielahsvuohta“, „Maid Aiggot Muinna Eallin“), živák „Eallin“ (1996) a vynikající a mnou vřele doporučované „Balvvoslatjna – Room Of Worship“ (1998, např. „Etno Jenny“, „Eallin“, „Eagle Man/Changing Woman“, „Beaivvi Nieida“, „Risten“, „Don It Galgan“). Vokální šamanka jak vyšitá.
Se Skandinavií sousedí severní Rusko. A právě z ruského Sankt Peterburku pochází skupina Ole Lukkoye, v níž byli důležitými figurami Boris Bardash (ks, g, voc, perc, programming) a Andrei Lavrinenko (bg, perc). Hudebně se jednalo o působivou kombinaci postpunku typu P.I.L., elektroniky, ruského folklóru, orientální hudby. Z desek bych uvedl „Zapara“ (1993, např. „Zapara“, „Taaroa“, „Raven“, „Ankarakarachi“, „Good Waves“), nejlepší „Toomze“ (1996, např. „Toomze“, „The Name“, „Invisible Gottliebe“, „Kachun“, „Became A Sky“, „Night“) a „Doo Doo Doo (Remedy for a Dwarf)” (1998, např. „Wedding Of A Deaf Mute”, „Fairy Tale“, „Mana /Doo-Doo-Doo/“, „Rainbow“).
Když se přesuneme směrem do střední Evropy, najdeme zde - fakt se nedivte - Československo.
Zde se silně dotýkala etnické a experimentální hudby brněnská zpěvačka a houslistka Iva Bittová - nejprve ve dvojici s bubeníkem Pavlem Fajtem na LP „Bittová & Fajt“ (1987, např. „Boží dárek“, „Za naší“, „Peřiny“, „Svatba“, „Smuténka“). Poté na přelomu osmdesátek a devadesátek zpívala s alternative-rockovou skupinou Dunaj, která byla sice výborná, ale její sound se vymyká hudbě uváděné v této kapitole. Později Iva pracovala samostatně, ale i s různými umělci, přičemž sem částečně patří její album s kytaristou Vladimírem Václavkem „Bílé inferno“ (1997, např. „Vzpomínka“, „More“, „Uspávanka“, „Kdoule“, „Huljet“, „Moucha“), včetně shrnující kompilace „Iva Bittová” (1998, např. „Dos Kelbl“, „Divná slečinka“, „Dědeček“, „Ples upírů“). Po milleniu se etablovala v zahraničí (mj. i v USA) coby výrazná představitelka hudební avantgardy. Dalším výrazným zjevem, který se prosadil v zahraničí, byla korpulentní rómská zpěvačka Věra Bílá s výbornou kapelou Kale, jakousi tuzemskou verzí Gipsy Kings. Od Bílé & Kale bych uvedl alba „Rom-Pop“ (1995, např. „E daj nasvaľi“, „Me la na kanav“, „Ma dara“, „Imar vera iľom“, „Muľas mange miri daj“, „Kaľi paska“) a „Kale Kaloré (1998, např. „Paš o paňori“, „Ma dža ňikhaj“, „Aven savore“, „Te me pijav lačhes rosnes“, „Baro ďives). Bohužel, na rozdíl od Bittové, Bílá svůj talent po několika letech zcela promrhala.
Významným etno-folklorním souborem, pocházejícím z Moravy, byl Hradišťan zejména v období pod vedením virtuózního houslisty, zpěváka a skladatele Jiřího Pavlici. Navíc měl v kapele Alici Holubovou, zpěvačku vskutku s božským hlasem. Pěkné je již album „Ozvěny duše - Moravian Echoes“ (1994, např. „Svatojánské – St. John´s Feast“, „Hradišťu, Hradišťu – Hungarian Fortress“, „Velkomoravský chorál – The Great Moravian Chant“, „Ej lásko, lásko – Ay, Love, Love“, „Okolo Hradišťa – Around Hradiště“), ale nejznámější deskou Hradišťanu je pak album „O slunovratu“ (1999, hity „Modlitba za vodu“, „Pozdraveno budiž světlo“ dále např. „Vteřina v lednu“, „Rozhovor, Laska“, „Na slunci“, „Krátký popis léta“, „Naděje s bukovými křídly/Mrtví“, „Poděkování“). Předtím Pavlica inicioval výbornou desku s japonským pekusistou Yas-Kazem „Svítání“ (1997, hit „Waka“, dále např. „Sen“, „Sešli se“, „Pohanský tanec“, „Oceán“, „Svítání“). Ještě předtím došlo ke spojení Hradišťanu a folk-rockové kapely AG Flek s multiinstrumentalistou a zpěvákem Vlastou Redlem na skvělé desce „Vlasta Redl – AG Flek, Jiří Pavlica – Hradišťan“ (1994, např. „Smrti“, „Vlaštověnka“, „Bečva“, „U maměnky v domě“, „Vandrovali hudci“, „Husličky“). Vlasta si posléze založil kapelu, která se jmenovala stejně jako první deska - „Každý den jinak“ (1998, např. „Ej dudy moje“, „Bože můj“, „Dobytí ZOO“, „Bol raz jeden kráľ uhorský“).
V Čechách zase folklór a rock spojovala skupina Čechomor (celým názvem I. Českomoravská nezávislá hudební společnost) v čele s houslistou a zpěvákem Karlem Holasem a zpěvákem a kytaristou Františkem Černým. Celé to bylo dost nablýskané, ale mělo to neuvěřitelný šmrnc. Uvedl bych alba „Mezi horami“ (1996, hit „Mezi horami“, dále např.„Koníčky“, „Šimbolice“, „Zdálo sa ně“, „Včelín“, „Svitaj, bože“) a „Čechomor“ (1999/2000, hity „Proměny“ a „Hruška“, dále např. „Slunéčko“, „Zalinský“, „Gorale“, „Větříček“, „Vyšly ryby“). Po milleniu kapela spolupracovala s Jazem Colemanem z Killing Joke, který některé její skladby vybavil bohatou orchestrací zvící monumentálnosti filmové hudby.
Nelze zapomenout ani na excelentního houslistu Jana Hrubého, který ve své tvorbě křížil starou muziku irskou, keltskou a tuzemskou s rockem. První album „Cesta na Severozápad“ (1992, např. „Cesta na Severozápad“, „Irský tanec“, „Kukulín“) zaštítil jen svým jménem, na dalších albech už je napsána i doprovodná skupina Kukulín. Z těchto desek bych vybral desky „Arthur´s Stone“ (1993, např. „Old Stupid Fool“, „Arthur´s Stone“, „Presteigne Autumn“, „Green Lizard“) a „Burning Rose“ (1994, např. „D-Day“, „Ivory Towers“, „Dance Of Dwarfs“, „God Bless You“, „The Burning Rose“), na nichž zpívá velšský zpěvák Peter Mustill, dále pak desku s Michalem Prokopem, Petrem Skoumalem a Mustillem „Černý ovce“ (1997, hit „Nádraží“, dále např. „Jeden džbán“, „Paměti B. Baginse“, „Driving Into The Future“, „The Ballad Of Terry And Shirley“) a konečně Hrubého tolkieniádu „Středozem“ (1998, např. „Rocková hospoda na řece Orbu“, „Hudba Ainur“, „Lady G.“, „La Bataille“, „Marango“, „Let orlů“, „Tom Bombadil“).
Kytarista Michal Hromek je dones u nás i ve světě znám jako propagátor keltské a staroirské hudby. Jeho nejznámějším albem je „Celtic Guitar – Keltská kytara“ (1990, např. „First Two Pieces After Turlough O Carolan“, „Second Two Carolan´s Pieces“, „Suite:Prelude/Pilgrimage/March“, „Three Pieces by O Carolan“, „Mixolydian Song“). Možná by sem patřila i folková kytaristka-experimentátorka Dagmar Andrtová-Voňková, u které byly také znát silné folklórní vlivy. Zkuste LP „Dagmar Andrtová-Voňková“ (1986, např. „Chlapci na tom horním kopci“, „Skála“, „Lipečka“, „Ej, po poli jsem chodila“), SP „Tvůj byl jsem orel“ (1986) a album „Živá voda“ (1989, např. „Tobě“, „Skočila panenka z věže“, „Bez anděla“, „Břicho“).
V Maďarsku existovala skupina Muzsikás s výbornou zpěvačkou a flétnistkou Mártou Sebestyén, kterou objevil bývalý pinkflojdí producent Joe Boyd. Ví se o deskách „Blues For Transylvania“ (1990, např. „Kalotaszegi Legényes“, „Old Song From Somogy“, „Outlaw Song“, „On My Way To Kolozsvár Town“) a „The Lost Jewish Music Of Transylvania“ (1993, např. Kohsid Wedding Dances“, „Jewish Csardas Series From Szek“). Nicméně i Márta Sebestyén samotná se dopustila několika sólových alb. Prvním je elpí „Apocrypha“ (1992, např. „Tavasz tavasz“, „Zugadoz az erdö“, „Betlehem, Betlehem“, „Andras“, „Szerelem, szerelem“) a známé je třeba to s názvem „Kismet“ (1996, např. „If I Were A Rose – Ha En Roza Volnek“, „Hindi Lullabye“, „Devoiko Mome“, „Gold Silver Or Love“, „Sino Moi“). Vokalistka mj. spolupracovala také s francouzským elektro-etnickým duem Deep Forest na desce „Boheme“ (1995), kde zpívá ve skladbách „Marta´s Song“, „Twosome“ a „Bulgarian Melody“.
Z Rumunska přijela na festival WOMAD cikánská venkovská kapela Taraf de Haïdouks a svým divokým soundem, v němž kombinovala balkánskou cimbálovku s orientálními vlivy, způsobila velký ohlas. Později mezi její příznivce patřili třeba houslista Yehudi Menuhin, Kronos Quartet a herec Johnny Depp. Hlavní hvězdou TDH byl vynikající houslista a zpěvák Nicolae Neascu. Z alb bych uvedl „Musiques de Tziganes de Roumanie“ (1991, např. „Ardeleneasca/Sirba Bulgara“, „Sirba Lui Mitica Gindac“, „Sirba De La Ruseanca“, „Sirba De La Golasei“) a „Honourable Brigands, Magic Horses And Evil Eye“ (1994, např. „Spune, Spune, Mos Batrin“, „Geamparale“, „Balada Lui Corbea“). Na konci 90. let se začala prosazovat i „nejrychlejší dechovka světa“, rumunská Fanfare Ciocarlia. Je možné, že po chvíli poslechu vás klepne. Odvážní nechť zkusí album „Radio Pascani“ (1998, např. „Ah Ya Bibi“, „Sirba Lui Sical“, „Rusasca De La Buzdug“, „Sirba De La Zece Prajini“, „Arapeasca“, „Manea“). O rok později měla hit „Asfalt Tango“ na desce „Baro Biao“ (1999, dále např. „Manuela Oh Manuela“, „Mariana“, „Hai Romale!“, „Manea Tiganilor“).
V Bulharsku zase působil se svou „svatební“ kapelou Turecký Rom Ivo Papazov, brilantní hráč na klarinet. Opět se jednalo o téměř rockovou superrychlou jízdu, ovšem lidového charakteru. Ví se o desce „Balkanology“ (1994, např. „Song For Baba Nedelya“, Ivo´s Ruchenitsa“, „Mladeshki Dance“, „Hristiankova Kopanitsa“). Papazovův „bigbít“ je tak určitým protipólem lidovým písním, zpívaných božsky znějícím ženským vokálním sborem. Z nahrávek tohoto ansámblu, který je na Západě znám pod vcelku nudným názvem Bulgarian State Television Female Vocal Choir, je pak nejznámější album „Le Mystére des Voix Bulgares“ (mj. „Kalimankou Denkou“, „Mir Stanke le“, „Polegnala E Pschenitza“, „Pritouritze Planninata“, „Strati Na Angelaki Doumache“, „Svatba“, „Pilentze Pee“), které vydal švýcarský etnomuzikolog a producent Marcel Cellier zcela bez většího ohlasu už v roce 1975. Desku objevil v 80.letech Ivo Watts-Russell, šéf nezávislé firmy 4AD, a v roce 1987 se objevila v krámech už pod značkou jeho labelu a vyvolala značný rozruch.
Z bývalé Jugoslávie pocházelo několik výborných těles, které míchaly rock, balkánskou dechovku, balkánskou cimbálovku s Orientem.
Například bosenský kytarista a zpěvák Goran Bregovič hrával v 70.letech s hard rockovou skupinou Bijelo Dugme, později se věnoval psaní filmové hudby, zejména pro svého kamaráda režiséra Emira Kusturicu (filmy „Time Of The Gypsies“, „Underground“) – z těchto soundtracků je nejznámější asi „Arizona Dream“, na kterém si zapěl i Iggy Pop (1993, např. „Get The Money“, „Dreams“, „Old Home Movie“, „Gunpowder“). Ve druhé polovině 90.let Bregovič postavil Wedding And Funeral Band, který natočil mj. album s tureckou zpěvačkou Sezen Aksu – „Dügün ve Cenaze“ (1997, mj. „Erkekler“, „Kalasnikof“, „O Sensin“, „Gül“, „Allahin Varsa“, „Hidrellez“). Bosenský filmový režisér Emir Kusturica, měl svůj orchestr, který se jmenoval Zabranjeno Pušenje, který později nazval anglicky No Smoking Orchestra. Známa je deska „Ja nisam odavle“ (1997, např. „Gile Sampion“, „Zeni nam sa Vukota“, „Ja nisam odavle“, „Nemá nigdje nikoga“, „Zoka ja som trudna“), ale zejména výborný soundtrack ke Kusturicovu filmu „Crna mačka, beli mačor“ (1998, na CD „Black Cat White Cat“), obsahující kousky jako například „Pit Bull“, „Bubumara (Main Version)“, „Daddy, Don´t Ever Die On A Friday“, „Hunting“, „Dejo Dance“. Makedonský Kočáni Orkestar byl a je v podstatě veselou romskou dechovkou, hrající cikánské songy z Balkánu a Turecka a to to celé pod vedením Naata Veliova. Nejznámější deskou je „L´orient Est Rouge“ (1997, např. „Doise“, „Burkan Cocek“, „Ederlezi Avela“, „Sunet Oro“, „Djelem Djelem“), ví se i o LP „Gypsy Mambo“ (1999, např. „Alabina-Munur“, „Agonija“, „Mambo“, „Neat 11“).
Nyní zamíříme na sever do Německa, chvilku v něm pobudeme a pak se přesuneme opět do Francie.
Nejprve se zastavíme u berlínské skupiny Dissidenten, kterou vedl Uwe „Uve“ Müllrich (bg, g, oud, voc), bývalý člen Embrya, dále v ní působili Friedmann „Friedo“ Josch (ks, fl) a od roku 1981 Marlon Klein (ds, ks, voc). Prezentovala se orientálním soundem, naroubovaným na rockový a elektronický spodek. Soubor měnil zejména hostující hudebníky, a to podle toho, kde zrovna jeho členové pobývali. Například v Maroku už v 80.letech vzniklo album „Sahara Elektrik“ s velkým etno hitem „Fata Morgana“, (1985, dále např. „Insallah“, „El Mounadi – The Desert Life“, „Sahara Elektrik“), které „disidenti“ nahráli s místní sha´abi skupinou Lem Chaheb, v čemž měl prsty v Tangeru žijící americký spisovatel a hudebník Paul Bowles. Další deska s marockými vlivy vznikla v roce 1988 a má název „Out Of This World“ (např. „Cairo By Night“, „The Dreams And Loaf Of Bread“, „Grand Babylon Hotel“, „Out Of This World“). V devadesátých letech Dissidenten natočili dvě studiová alba – „The Jungle Book“ (1993, hit „The Jungle Book 2“, dáĺe např. „All India Radio“, „Lost Hindu Tapes“, „Love Supreme“, „Monsoon“) a „Instinctive Traveller“ (1997, např. „Instinctive Traveller“, „Broken Moon“, „Shine On Me“, „The World Is Like A Mirror“).
S Embryem a Dissidenten spolupracoval i v Německu žijící El-Houssaine Kili, marocký zpěvák a hráč na gimbri (speciální tří-strunná basa s velmi specifickým zvukem). Své debutové (a velmi dobré) album vydal až v roce 1999, přičemž dostalo název „Safran“ (např. „Gnawa“, „Andalusia“, „Maria“, „Inshallah“, „Aulidi“, „Sbab“, „Aisha“). A už tehdy dával na svých koncertech k dobru svoji verzi songu „Cowgirl In The Sand“ od Neil Younga. Zcela jinak k hudbě přistupoval taktéž v Německu žijící alžírský zpěvák Hamid Baroudi. Ten totiž orientální melodiku občas rouboval do rockových, popových a bohužel někdy až funk-diskotékových rytmů. Občas poslouchatelné, občas méně – rozhodně ku tanci dobře se hodící. Na druhou stranu je třeba říci, že měl u svých písní vcelku ostré protestní texty. Plnohodnotná alba do millenia vyšla jen dvě: „City No Mad“ (1994, např. „Caravan II Bagdad“, „Alash“, „Desert Roots“, „Salama /Peace For All/“, „African Soul“) a o něco rockovější „Five“ (1997, např. „Alone“, „Anarchie“, „Tea In Marrakesh“, „Casablanca Exile“, „Trance Dance“).
Když se posuneme trochu dál do fúze ambientu a ethna, je možné uvést také turecko-německou dvojici multiinstrumentalistů Burhan Öcal & Pete Namlook, která v roce 1998 natočila zajímavou desku „Sultan Osman“, obsahující jedinou skladbu „Bir Calgýyým Gögesüne Yaslanmýs“ (pěkné jsou zejména „Part I“, „Part II“, „Part III“, „Part VII“). A ještě jednou Germany - německý multi-kulti Schäl Sick Brass Band kytaristy Raimunda Krobotha (zpívala v něm iránská zpěvačka Maryam Akhondy) v roce 1996 vydal LP „Majnoun“ (např. „Majnoun“, „Oh, „Shirin Shirin!“, „Bijata“, „Leyla“, „Djomeh“, „Owtschar Swiri Na Gerena“), záležitost míchající bavorskou i balkánskou dechovku, klezmer a orientální hudbu. V podobném duchu jela i deska „Tschupun“ (1998, např. „Ghole Pamtschal“, „Mame Kiya“, „Alpine Maryam“, „Malka Moma“, „Westindie“, „Nedo“).
Nu, a konečně se velkým obloukem opět dostáváme do země kohouta galského.
Francouzské duo Deep Forest tvořili hráči na synthetizéry a programátoři Eric Mouquet a Michel Sanchez. Než se dali dohromady, byli normálními rockery, kteří jedou ve flojdech a párplech, a Eric připomíná ještě desky Alana Stivella. Je ale vidět, že poslouchali i Mika Oldfielda a rock-impresionisty typu J.-M. Jarrého. Ovšem teprve až když objevili desky s world music z celého světa, okamžitě je trklo, o co mají snažit - o fúzi elektroniky, ambientu a etnické hudby odkudkoli. Vždycky přijeli do nějakého kouta hudebního světa, tam vyzobali, co se jim líbilo, obalili do moderního syntetického zvuku a vypustili ven. Je ovšem nutné podotknout, že to dělali velmi precizně. Zkrátka to uměli – a i komerčně to byla velmi výnosná záležitost. Nuž ale uveďme něco elpíček. Po klasickém „africkém“ debutu „Deep Forest“ (1992, hit „Sweet Lullaby“, dále např. „White Whisper“, „The Second Twilight“, „Deep Forest“, „Night Bird“, „Forest Hymn“), následoval „Deep Forest – World Mix“ (1994).
Pak od nich přišlo to nejlepší LP, které vřele doporučuji - „východo-evropsko-balkánské“ „Boheme“ (1995, hity „Marta´s Song“, „Freedom Cry“, dále např. skladby „Anasthasia“, „Bohemian Ballet“, „Gathering“, „Lament“, „Twosome“, „Boheme“), na kterém skvěle zpívají maďarští zpěváci Márta Sebestyén (hlas božský) a v té době již posmrtně Károly „Huttyán“ Rostás (hlas starého cigánského chrchloně). V roce 1995 se DF ocitli na soundtracku k filmu „Strange Days“, kam zaslali skladbu „Coral Lounge“ a společně s Peterem Gabrielem ještě song „While The Earth Sleeps“.V roce 1998 „hluboký prales“ zrealizoval další desku s názvem „Comparsa“ (např. „Green And Blue“, „Tres Marias“, „Ekue Ekue“, „Forest Power“). A celkově? No, někde mezi Enigmou a Adiemus.
Francouzská trojice Ekova, v USA narozenou zpěvačkou Dierdre Dubois, vytvářela jakousi elektronickou transcendentální world music s důrazem na africkou a orientální melodiku. Je zde právě znát blízké spojení s Baka Beyond a - Deep Forest. Zkuste desku „Heaven´s Dust“ (1998, např. „Starlight In Daden“, „Chant Of Diem“, „Temoine“, „Taksim“, „Sister“, „Venus And One“ ), které se o rok později chopili producenti a DJ´s a všechny skladby při svých remixech oblékli do elektroničtějších kabátů: vytvořená placka měla název „Soft Breeze And Tsunami Breaks“ (1999).
A nyní vzhůru přes oceán.
Pokud se přesuneme do Ameriky, jako první nás napadne kubánský Buena Vista Social Club. To byl původně havanský klub, kde zejména ve čtyřicátých letech scházelo a hrávalo rozmanité společenství hudebníků. Kytarista a producent Ry Cooder pak společně s britským producentem Nickem Goldem a havanským muzikantem a zpěvákem Juanem de Marcos Gonzálesem dali v roce 1996 tyto polozapomenuté hráče a zpěváky dohromady a vzniklo album „Buena Vista Social Club“ (1996, např. „Chan Chan“, „Buena Vista Social Club“, „De Camino A La Vereda“, „Dos Gardenias“, „La Bayamesa“, „Candela“), oceněné Grammy, a kromě něj také stejnojmenný film Wima Wenderse. Na desce kromě Coodera, kapelníka Juana de Marcos Gonzálese objevují ještě Ibrahim Ferrer (voc), Compay Segundo (voc, ac g), Manuel „Puntillita“ Licea (voc), Ruben Gonzáles (p), Orgando „Cachaíto“ López (b), Eliades Ochoa (voc, ac g), Omara Portuondo Peláez (voc) a mnoho dalších hudebníků.
V samotných USA toho mnoho etnického nebylo.
O něčem jako progresivním rocku s prvky world music by se dalo hovořit v případě zapomenuté skupiny Saqqara Dogs, která se objevila někdy v první polovině 80.let. Pokoušela skloubit raný pinkfloydovský underground se severoafrickými a indickými rytmy a melodikou. Zkuste někde sehnat EP „World Crunch“ (1986, např. „Across The Sky“, „Greenwich Meantime“) nebo album „Thirst“ (1987, anpř. „Young Urban Sprawl“, „Gregorian Stomp“, „Witness Chamber“, „Well“).
Orientální sound se objevuje i na deskách íránské zpěvačky a skladatelky žijící v USA, Sussan Deyhim a to zejména ve spolupráci s newyorským skladatelem Richardem Horowitzem, který v 70. a 80. letech přebýval ve Francii a v Maroku. V podstatě se jednalo o jakýsi experiment poskládaný z arabské hudby, elektroniky a náladové new age music. Spíše pro alternativně zaměřené jedince, ale mnohdy velmi působivá záležitost. Uvedl bych alba „Desert Equations: Azax Attra“ (1986, např. „Armour“, „Ishtar“, „Azax Attra“, „Desert Equations /For Brion Gysin/“, „I´m A Man“) a „Majoun“ (1996, např. „Agonethi“, „Murmur Mutanta“, „Kye Kye“, „Coldest Day“, „Majoun“) či „Madman Of God“ (1999/2000, např. „Gereyley“, „The Candle & The Moth“, „Meykhaneh“, „Daylaman“, „Babe Saba“). Oba umělci se také podíleli na různých soundtraccích k filmům, jako třeba „Any Given Sunday“ (1999, režie Oliver Stone), Deyhim spolupracovala se spoustou hudebníků a kapel, mj. Billem Laswellem, Peterem Gabrielem, Arto Lindsayem, Jerry Garciou z Grateful Dead, Elliotem Sharpem (Carbon), Jah Wobblem, Dougem Wimbishem z Living Colour atd.
V polovině 90. let se v Kalifornii zrodila skupina Stellamara, jakási americká odpověď na Dead Can Dance (včetně Lisy Gerrard), Loreenu McKennitt, eventuelně některé podobně znějící soubory world music. Vkusně miešala balkánské, středomořské a orientální melodie a rytmy a též využívala gregoriánského chorálu a barevných impresionistických ploch hudby new age – velmi éterická a podmanivá záležitost. V kapele byli hlavními osobnostmi výborná zpěvačka a multiinstrumentalistka Sonja Drakulich (sama s balkánskými kořeny), a producenti a multiinstrumentalisté Jef Stott a Gari Hegedus (vlastním jménem Gary Haggerty). Do roku 2000 skupina stačila vydat jen jediné album „Star Of The Sea“ (1997, např. „Kereshme“, „Maris“, „Del Mar Rojo“, „Immramma“, „Karuna“, Oj Jabuko“). Někteří členové Stellamary pak dali dohromady experimentální projekt Lumin s kterým vydali desku „Datura“ (1998, např. „Wild Orchid“, „Syrian Rue“, „Allium“). Zpěvačka, harfenistka a hráčka na bouzouki Carol Tatum s dvěma dalšími muzikantkami v LA založila trio The Angels Of Venice, které se prezentovalo podobnou hudbou jako hore Stellamara (ještě navíc trochu toho Irska a Keltské muziky). Jako takový vzorek bych vybral LP „Angels Of Venice (1999, např. „Trotto“, „Queen Of The Sun“, „Lionheart“, „A Chantar M´Er“, „China Moon“ plus cover Within You, Without You“, pův. od Beatles).
U dalších kapel tomu bylo trochu jinak než „sakkarských psů“, Stellamary či dua Deyhim-Horowitz – zejména stylově.
To se takhle sešli v Seattlu čtyři chlapíci z kapel R.E.M. (Peter Buck g), Screaming Trees (Barrett Martin - ds), Luna (Justin Harwood - bg) a Critters Buggin (Skerik - sax) a vytvořili projektík, pojmenovaný dle novozélandského plaza Tuatara, ve kterém dohromady smíchali rock, ethno (Afrika, Blízký východ, Asie), jazz, funk a latinu. Jednalo se o vcelku eklektický mišmaš – posluchačům se vcelku líbil a kritice vcelku nikoli. Pokud chcete podpořit tu či kterou stranu, vyslechněte si alba „Breaking The Ethers“ (1997, např. „Breaking The Ethers/Serengeti“, „Saturday Night Church“, „The Desert Sky“, „Eastern Star“, „Goodnight La Habana“, „The Gateway“) a „Trading With The Enemy“ (1998, např. „The Streets Of New Delhi“, „Smuggleros Cove“, „Negotiation“, „Fela The Conqueror“, „Koto Song“), na kterém se sestava kapely navýšila o dalších pět členů.
Židovský šumařský styl klezmer, který má původ ve střední a východní Evropě a na Balkáně pak v USA reprezentovala známá skupina The Klezmatics, vzniknuvší v New Yorku někdy v roce 1986. Texty zpívala v angličtině a jidiš. Kapelu bych připomněl na albech „Jews With Horns“ (1995, např. „Man In A Hat“, „Fisherlid“, „Bulgars/The Kiss“, „Freyt Aykh, Yidlekh“, „KKale-Bazetsn“) a zřejmě nejlepším „Possessed“ (1997, např. „Shprayz Ikh Mir“, „Moroccan Game“, „An Undoing World“, „Mizmor Shir Lehanef“, „Shavarts un Vays“, „Fraddie´s Song“, „Der Shvartser Mi Adir“).
Do škatulky world music by se toho samozřejmě vešlo ještě mnoho dalšího, ale protentokrát to stopnem. Myslím, že na výběr toho máme docela dost.
