(1963 – s přestávkami dodnes)
Vznik nejpopulárnější české rockové skupiny byl postupný, přičemž mu nahrálo několik shod okolností. Koncem roku 1962 získal zpěvák Pavel Sedláček angažmá v divadle Semafor, takže na svou kapelu EP Hi-Fi (neboli Studijní skupinu big beatu) už neměl příliš mnoho času. Soubor se tedy rozhodoval, co a jak dál. Petr „Pete“ Kaplan (lg, voc), Mirek Berka (p), Ladislav Štaidl (g, zároveň Crazy Boys) a někteří jiní hudebníci nakonec přistoupili na nabídku dalších členů Studijní skupiny saxofonisty Míly Růžka a bubeníka Michala Brumlíka a přestoupili do Karkulky (neboli Karlínského kulturního kabaretu), v níž oba posledně jmenovaní zároveň působili. Pro Karkulku totiž zrovna její vedoucí, divadelník Miloslav Šimek společně s kolegou Tomášem Pačesem napsali pásmo „Nádraží Twist nad Vltavou“, ve kterém měly zaznít řízné rock´n´rollové a twistové skladby. Čirou náhodou se v té samé době oddělila část skupiny Sputnici, a v čele s kytaristou Petrem Jandou založila jakousi odpověď na britské Shadows, soubor Big Beat Quintet. V něm se kromě Jandy ještě sešli J. Obermayer (sax, voc), J. Reiner (g), bubeníci Jan A. Pacák a Franta Čech a také – Kaplanův spoluhráč z EP Hi-Fi, baskytarista Pavel Chrastina. A právě on a Pacák si také občas zašli zahrát i do Karkulky. Nyní tedy máme k dispozici většinu jmen s kterými budeme operovat.
Karkulka hrála „Nádraží Twist nad Vltavou“ nejprve v karlínském sále U Zábranských, později (asi v únoru ´63) se opět vrátila do klubu Olympik ve Spálené ulici. Sestava, která v Šimkově a Pačesově pásmu vystupovala, byla variabilní, jak již bylo v té době obvyklé. Stála hlavně na leadrech, zpěváku a kytaristovi Pete Kaplanovi a saxofonistovi Mílu Růžkovi. Jako další hudebníci se v ní střídali baskytaristé Ivan Pešl a Pavel Chrastina, pianisté Miroslav Berka, Jaromír Klempíř a Miroslav Vlček, bubeníci Michal Brumlík a Jan A. Pacák, doprovodný kytarista Ladislav Štaidl a zpěváci Bohumil Vaněk a Milada Pospíšilová.
Od začátku roku 1963 se okolo Karkulky začal motat záhadný muž, který se jmenoval Josef Smeták. Postupně se do ní infiltroval coby manažér a řidič (měl k dispozici vůz Tatra 603, což nebylo zrovna obvyklé) a jelikož byl o pár let starší než všichni ostatní, jeho vliv postupně začal narůstat nad vlivem Šimkovým. Snad někdy v únoru nebo březnu ´63 také skupinu přejmenoval (podle klubu do nějž se znovu vrátila) na Olympic. Skupina díky jemu začala hrát neuvěřitelné množství kšeftů a to i mimo Prahu, což bylo pro hudebníky velmi unavující. Občas si sám, k velké nelibosti kapely, stoupl na pódium vedle ní a začal imitovat hru na kontrabas.
V tomto období se „olympici“ také objevili v televizním filmu „Lichá středa“ (natáčen v červnu 1963), který je snad úplně prvním dochovaným obrazovým záznamem kapely. V sestavě Kaplan (voc, g), Růžek (sax), Brumlík (ds), Berka (ks), Pešl (bg) a s hostující zpěvačkou Věrou Křesadlovou si v něm střihli dva rock´n´rolly „Dancing Everybody“ a „Jumpin´All“. První zpívá Kaplan, druhou Křesadlová. Jen tak mimochodem - Kaplan byl v tom čase hlavním zpěvákem Olympiku a zpíval šedesát až osmdesát písniček za večer! V tomtéž měsíci také baskytarista Pavel Chrastina definitivně přešel z Big Beat Quintetu do Olympiku. Vzápětí ho následoval i bubeník Franta Čech (v budoucnu nazývaný „Ringo“).
Přes léto došlo také k definitivnímu odtržení skupiny od Šimka, který pak pro svůj Kulturní karlínský kabaret musel sestavit novou kapelu, což se mu podařilo na podzim ´63 s pomocí Jiřího Brabce. V srpnu 1963 postihla nadějnou skupinu velká ztráta - Kaplan musel narukovat na vojnu, takže Olympic v jedné osobě ztratil zpěváka, kytaristu i výborného elekrotechnika. Pete tedy před svým odchodem požádal Pavla Bobka jestli by za něj u mikrofonu nezaskočil. Jenomže bylo třeba přijmout i kytaristu a tak Bobek řekl svému kamarádovi z kapel Paralax a Fapsorchestra Jiřímu Laurentovi. Zároveň Berka nalákal jako dalšího frontmana Mikiho Volka, svého bývalého spoluhráče z Crazy Boys, který si zrovna odbyl svojí „základní vojenskou službu“ v blázinci. A protože Štaidl nevydržel velké množství kšeftů, kterými je zavalil manažér Smeták, a z kapely také prchl (vyhrál konkurs do semaforského Orchestru Ferdinanda Havlíka, později založil s K. Gottem Apollo), začal Chrastina lákat Petra Jandu, jestli by nepřijal post prvního kytaristy. Ten ale pokládal za smysluplnější svůj projekt Big Beat Quintet a do Olympiku se mu moc nechtělo. S BBQ měl za sebou navíc i natočení singlu. Ale nakonec byl přemluven a od září ´63 začal hrát s Olympikem. Kapelu tehdy tvořilo osm hudebníků: Bobek (voc), Volek (voc), Janda (g, bvoc), Chrastina (bg), Berka (p), F.R. Čech (ds), Růžek (sax) a Laurent (rg). A coby zvukař do souboru přišel Vladimír Mikšovský.
Kapela si své renomé začala vybojovávat nejprve na tancovačkách. Jednalo se většinou o odpolední čaje, které probíhaly hlavně v kavárně Alfa či Lucerna baru. Časem se kapela musela zbavit manažéra Smetáka, neboť si uvědomila, že ji poněkud vykořisťuje. Ten nelenil a po nuceném odchodu z Olympiku ještě na podzim toho roku pomohl ke zrodu další legendě české beatové hudby, skupině Mefisto.
Někdy na podzim 1963 pak pod vedením o generaci staršího hudebního skladatele a režiséra Karla Mareše, začali Olympici v Semaforu nacvičovat nový komponovaný pořad. Libreto k němu napsal Jiří Štaidl, starší bratr kytaristy Ladislava, který se též předtím mihl v sestavě Olympiku. Sestava Olympiku byla následující: Petr Janda (lg), Pavel Chrastina (bg), Míla Růžek (sax), Miroslav Berka (p), František Ringo Čech (ds), Jiří Laurent (rg). Za mikrofony pak stáli Pavel Bobek, Miki Volek, Yvonne Přenosilová, Pavel Šváb (toho přizval jeho bývalý kolega z Fapsorchestry Bobek) a zpočátku také Michaela Prunnerová, která ale nakonec nebyla angažována natrvalo a po pár měsících přestoupila do nového „smetákovského“ bandu Mefisto. Jako další hosté pak s kapelou zpívali ještě Josef Laufer, Věra Křesadlová a Naďa Urbánková. V listopadu 1963 měl pořad v divadle Semafor premiéru pod názvem „Ondráš podotýká“ a rock´n´rollové písničky interpretované Olympikem v něm hrály vlastně hlavní roli. Jednalo se o komponované pásmo obsahující asi třicet zpívaných písniček a několik instrumentálek. Jako spojováky byly určeny repliky malého ráčkujícího chlapce Ondráše Mlčocha, který se satirickým podtónem komentoval promítané diapozitivy (hle, vliv Sputniků). Po něm se vlastně celé pásmo také pojmenovalo.
Ohlas pásma byl nebývalý, ale vcelku předpokládaný. Beatová hudba se rychle ve světě (overground – začala vláda Beatles) i pomaleji u nás (prokousávala se ještě z undergroundu) dostávala na svůj vrchol. „Ondráš“ se dočkal celkem pětapadesáti repríz a zásadním způsobem zvýšil popularitu Olympiku, potažmo zájem o rockovou hudbu u nás.
V březnu a dubnu 1964 dochází k dalšímu historickému momentu – dvě české kapely nové „bigbítové“ generace poprvé nahrály svoji generační hudbu na gramofonové desky. Pět singlů, které vyšly pod společnou značkou Supraphonu a časopisu Mladý svět, vyvolalo velký ohlas, přestože se jednalo o celkem různorodý materiál. Jedno SP natočila olympická konkurence Mefisto a hned čtyři malé desky právě Olympic. Je celkem pochopitelné, že se jednalo o převzatý materiál – první pokusy o napsání původní beatové tvorby tu sice existovaly, ale buď se jednalo o instrumentálky, anebo o písničky nepříliš kvalitní, mající navíc silně popovou patinu. V doprovodu skupiny Olympic tak tuzemská star Karel Gott zazpívala písničku „Adresát neznámy“, což je mimochodem úplně první česká cover verze slavných Beatles, kmenová členka kapely Yvonne Přenosilová si střihla svojí oblíbenou Brandu Lee s českým textem „Roň slzy“, ortodoxní angličtinář Pavel Bobek samozřejmě jak jinak než v původním jazyce vypálil rokec „Oh Boy“, zpomalil ve „Sweet Little Sixteen“ Chucka Berryho, aby si ke krásné „polibkem stvrzující“ baladě „Sealed With A Kiss“ přizval kamaráda Pavla Švába. Duet „Hey, Paula“ si zazpívali v té době spolu žijící Pavel Sedláček s Evou Pilarovou. A posledními olympickými hudební drážkami jsou Přenosilovou zpívaná odvazovka „That´s All You Gotta Do“ a instrumentální záležitost „Orange Blossom Special“ s Jandovým kytarovým sólem. Singly se natáčely v tehdejším studiu v Bráně borců Spartakiádního stadionu na Strahově a prodalo se jich okolo čtyř set tisíc! Jen tak mimochodem: tehdejší „seriózní“ monopolní label Supraphon pohlížel na „neseriozní“ bigbíty z výšky a pohrdlivě, což dokázal tím, že se nerozpakoval kapelu na singl s „adresátem“ prostě nenapsat a na etiketě je tak uveden pouze TOČR. Nemohl tušit, že se právě Olympic stane v budoucnu jeho nejvýhodnější akvizicí. Na singlech kapela hraje v sestavě: P. Janda (g, bvoc), P. Chrastina (bg), M. Růžek (sax), M. Berka (p), F.R.Čech (ds), J. Laurent (rg) a J. Klempíř (ion).
Manažérem souboru byl už v té době skladatel Karel Mareš a on vlastně vyvedl ondrášovské pásmo i mimo prkna Semaforu ven do zbytku republiky. Tento vývoz bigbítu mimo Prahu měl téměř misijní účinek – shlédnutí koncertu pak mnoho mladých regionálních bigbítových nadšenců inspirovalo k založení vlastních souborů.
Koncem čtyřiašedesátého i u nás vypukla naplno beatlemánie a tak hlavní hlavy Olympiku (Janda, Chrastina, Čech) rozhodly, že je třeba vydat se právě tímto směrem. Janda sám v seriálu Bigbít uvádí, že „všichni cítili, že ten rock´n´roll už prostě není ono“. Navíc chtěl Olympic profesionalizovat. Proto na přelomu let 1964-65 mělo být prvním krokem zmenšení obsazení ansámblu na takový počet členů, který by byl zaprvé běžný pro normální bigbítovou skupinu a za druhé, který by bylo možné hraním uživit. Redukci bandu a vlastně i jeho vytčenému stylovému směřování dost napomohla nová volba vedoucího – manažér a dosavadní nehrající „umělecký vedoucí“ Karel Mareš se totiž hodlal věnovat už jen komponování a režírování, a to zejména pro divadlo Semafor.
Zvolení Jandy znamenalo pro Olympic jasné vkročení do beatového písničkového žánru. Kapela se postupně rozešla se všemi zpěváky, přičemž nějakou dobu ještě vydrželi tři poslední – Bobek, Přenosilová a Volek. Pavel Bobek se pak rozhodl, že se bude věnovat architektuře (ne nadlouho - od roku 1967 se stal stálým vokalistou divadla Semafor), Yvonna v lednu ´65 na čas odjela do Anglie, kde se stala hostem popového producenta Alana Alcocka, a tak v malém samostatném koncertním okénku vystupoval už jen rock´n´rolový „veterán“ Miki Volek. V bigbítové kapele se ukazoval nadbytečný i saxofon, s Olympikem byl tedy nucen rozloučit se i Míla Růžek. Ten se pak stal oporou Orchestru Milana Dvořáka, který měl v té době angažmá v Semaforu, později se octl v Čechově Rogers Bandu. V rozhodování mezi hráči ovládajícími klávesy vyhrál Mirek Berka – měl rock více v krvi než Jaromír Klempíř a uměl navíc ještě na foukací harmoniku. Takže „byl odejit“ Klempíř, který vzápětí přijal nabídku Gottovy nové skupiny Apollo. Na přelomu let 1964-65 se do kapely snažil dostat i z vojny se navrátivší kytarista a zpěvák Petr Kaplan, ale marně – Janda coby nový boss ho odmítl (možná se i trošku bál konkurence). Uražený Kaplan se pak stal akvizicí konkurenčního ansámblu Mefisto. Takže na jaře pětašedesátého se v kapele objevil pouze jeden příchozí hráč: kytarista Ladislav Klein z pomalu se rozpadajícího souboru Karkulka. A když se doprovodný kytarista Jiří Laurent rozhodl stejně jako Pavel Bobek pro architekturu (před svým odchodem si ještě zahrál s Olympikem na slavné nahrávce K. Gotta „Trezor“), Janda to vlastně celkem uvítal. Klein se ukazoval být jednoznačným přínosem jak po stránce hudební tak po stránce vizuální - miloval Kinks (a také od nich zpíval na koncertech třeba písničku „Well Respected Man“), nosil dlouhé háro, dívky na něm mohly oči nechat, byl prostě sympa a do ansámblu mladých mániček se skvěle hodil.
V polovině roku 1965 se tak Olympic zredukoval na pětici: Petr Janda (voc, g), Pavel Chrastina (bg, bvoc), František Ringo Čech (ds), Miroslav Berka (ks) a Ladislav Klein (rg, voc), přičemž Miki Volek (voc) s ním vystupoval už jen jako host. Posledně jmenovaný se společně s kapelou také zúčastnil natáčení německého filmu „Předjaří v Praze“, který se bohužel zřejmě nezachoval. Bohužel se zato zachoval další film, v kterém se tehdy Olympic mihl – příšerná Polákova „Strašná žena“.
V létě ´65 došlo v rámci kapely k další historické události – Olympic se prezentoval první autorskou písní „Dej mi víc své lásky“, když hudbu napsal Janda a text Chrastina. Formace se totiž předtím s vervou a chutí pustila do přehrávání hitů zahraničních kapel Beatles, Rolling Stones nebo Kinks, jenomže záhy byla konfrontována s trpkou skutečností. V Praze se tehdy představila mladičká bratislavská skupina The Beatmen (vedoucí Dežo Ursiny) s vlastním, i když anglicky zpívaným materiálem a zapůsobila jako bomba. Jandova parta se najednou cítila být v pozici československé jedničky silně ohrožena, nehledě na to že hudební publicista Jiří Černý tehdy napsal do MS článek s provokativním názvem „Lepší než Olympic?“. Složit vlastní píseň se tak pro soubor stalo absolutní nutností. Jelikož Chrastina tehdy ještě netrpěl přílišnými znalostmi jazyka anglického, napsal český text, což se ukázalo být ku prospěchu věci. Hudebně to celé vypadalo jako taková malá česká reflexe na Beatles (i s tou foukací harmonikou), text byl trošku potrhlý, což si Chrastina v budoucnu ještě hodněkrát zopakoval. Písničku Olympic s obavami uvedl na vystoupení v Hořovicích a ke svému překvapení jí musel třikrát opakovat. Zkouška ohněm vyšla a v listopadu „Dej mi víc…“ kapela natočila na singl, jenž vyšel v roce následujícím. Nahrávka zaujala hlavně podivným nosovým zpěvem Petra Jandy, hlasem, který se v budoucnu stal nejpoznatelnějším znakem Olympiku, ať už hrál cokoliv. Na podzim pětašedesátého si Olympic zahrál i v zahraničí – v NDR a Polsku.
Na konci roku naštval Petra Jandu bubeník F. Ringo Čech. Jednoho prosincového dne roku 1965 nepřišel na zkoušku a kapela se vzápětí dozvěděla, že odjel s Černým divadlem na rok do Ameriky. Olympic pak ze dne na den přijal Jana „Jeňýka“ A. Pacáka, který tak skončil svoji krátkou kariéru zpěváka a hráče na foukací harmoniku v kapele Blue Five. P.Janda komentuje Čechův odchod v seriálu Bigbít: „Večer jsme seděli v Klubu Olympik, což byla naše domovská scéna, a domluvili jsme se na zkoušce ve středu. Řekli jsme si čau, dobrý. A druhej den mi volal tatínek, že odjel do Ameriky.“ Ringo Čech ale tamtéž svoje chování omlouvá: „Já jsem chtěl jet do Ameriky, měl jsem vybavený papíry, což bylo tenkrát strašně složitý, a někdo mě udal. Takže bolševici mi vzali pas, výjezdní doložku - měl jsem s tím velký starosti. A byl to John Mucha, kterej mě vzal ke svýmu otci Jiřímu Muchovi (syn malíře Alfonse Muchy, známý český spisovatel – pozn. autora) a ten mě vedl velmi vysoko, až k nějakýmu Hendrychovi, což byl nějakej tajemník KSČ, či kýho čerta. Vybojoval jsem to a přesvědčil je, že nechci emigrovat, že to byla jen taková pomluva. Pas mi vrátili ale pan Mucha mi poradil, abych to, že mi ho vrátili, už nikomu neříkal. A protože já jsem chtěl vidět Ameriku, chtěl jsem tam jet, tak jsem si dal druhej den s Jandou sraz ve dvě na Poříčí, ale v tý době už jsem vystupoval na letišti v Las Vegas.“ Pro kapelu nicméně nastal šok, protože měla samozřejmě nasmlouvané koncerty. Nakonec vše dopadlo dobře: traduje se, že Janda jel tramvají a skrz okna uviděl jak za zastávkou vykonává svoji tělesnou potřebu na plechovou ohradu Jeňýk Pacák. Boss na něj okamžitě začal z tramvaje hulákat, jestli nechce hrát v Olympiku a močící bubeník na něj přes rameno křičel, že jo. Takže cca během třiceti vteřin byla ruka v rukávě.
Do roku 1966 vstoupili Janda, Chrastina, Berka, Klein a Pacák s velkými plány. Měli už celkem slavné jméno a koncert střídal koncert (v Praze hlavně kluby Olympik a Sluníčko). V dubnu se s formací rozloučil poslední relikt „starých“ rock´n´rollových časů Miki Volek, bratislavské nebezpečí také pominulo, neboť The Beatmen se rozpadli, dvojka Janda-Chrastina se snažila skládat nové věci, objevovala se ve filmu (celkem slušný „Flám“, 1966, režie Miroslav Hubáček, Olympic hrají písničku „Nebezpečná postava“) a v televizi (v pořadu „Big beat ve fraku“ zazněla hitovka „Snad jsem to zavinil já“). Natočila i první EP se samými vlastními skladbami – zajímavé je, největší hitovkou ze zmíněné desky není žádná „jandovina“ ale písnička od playboje skupiny L. Kleina „Vzpomínka plíživá“. Koncertní repertoár sice stále tvořilo mnohem více převzatých věcí, ale vlastní tvorba už také měla celkem slušné procento. Zopakovány byly koncerty v Polsku. Nicméně i když byl Olympic dobře rozjetý, hrál bigbít – a bigbít prostě jakoby by průsery samy radostně vyhledávaly. Jaká to tehdy byla nelehká doba (i přes určitou liberálnější atmosféru ve společnosti) dobře dokumentují dva z dnešního hlediska úsměvné zákazy. Když kapela v Gottwaldově zahrála příliš hlučně, nějaký místní potentát napsal na Pragáč, což stačilo k tomu aby agentura Olympiku odebrala aparaturu, což pro profesionální soubor znamenalo ohrožení zbytku sezóny a výrazné existenční starosti. Nebo když se členové kapely objevili na obálce třetího čísla Šimkova a Grossmannova měsíčníku „Klub Olympik“, byl tento stahován z prodeje prý pro „nevkusně dlouhé vlasy členů skupiny Olympic“. Mládenci jsou tam vyobrazeni ve slušivých roláčcích a s vlasy délky, jež by dnes nevytočila ani bývalého stranického funkcionáře. Mimochodem: zmíněná fotografie pochází z natáčení TV pořadu „Big Beat ve fraku“, který se v televizi normálně objevil.
Během šestašedesátého se Olympiku na domácím poli také začala rodit konkurence – vzniklo Flamengo, do nápřahu se dostali „český stouni“, skupina Donald (ovšem s absencí vlastního materiálu) ale hlavně – všechny dostala do kolen (zprvu v NDR uklizená) rhythm & bluesová parta The Matadors - Hladík, Mišík, Bezloja, Obermayer, Black a Kahovec. To byl asi nejvážnější soupeř Olympiku – instrumentálně i vokálně na výši, s lepší aparaturou, se zkušeností hraní venku. Anglické a v menší míře české texty, zcela profesionální vystupování, divoké koncerty. Zde by bylo asi na místě poznamenat, že pokud bychom dnes hodnotili celkový hudební i autorský potenciál obou skupin, dopadli by The Matadors mnohem lépe. Jenomže kapele chybělo to nejhlavnější – výdrž, a tak si Olympic v pomyslném stínu „matadorů“ prožil jen něco přes rok. Tedy „stínu“, ono to tak samozřejmě nevypadalo. Obě kapely měly narvané koncerty, jejich fanoušci šíleli a popularita obou bandů na našem rockovém poli byla víceméně totožná. A možná trochu i díky tomu, že Olympic začal vést nový manažér Pavel Kratochvíl.
V roce 1967 je na Olympiku patrné, že se zaměřil pouze na vlastní tvorbu, kterou z devadesáti procent vytvářel osvědčený tandem Janda-Chrastina. V březnu nejprve Janda převzal cenu časopisu „Klub Olympic“, zvanou „beatman roku“ a poté mezi neustálými koncerty začala kapela nevědomky pracovat na svém prvním albu. Zde jen malou poznámku: v oněch dřevních dobách neplatil systém nahrávání alb tak jak ho známe dnes, že si kapela řekne - napíšeme písničky na album a nahrajeme ho. Točily se prostě singly a rozhlasové nahrávky a když Bůh Supraphon máchl svou mocnou paží na souhlas, udělal se z nich výběr na LP. A to ještě budoucí zahajovačka, hit „Želva“ měl problémy vyjít na singlu. Tvrdí se totiž, že „odpovědní pracovníci Supraphonu byli přesvědčeni, že v závěru skladby skupina nezpívá ´…oh, no…´, ale ´hovno´. Aby mohla skladba vyjít na LP, byl skupinou vyslán Láďa Klein, aby závěrečný sbor přezpíval svým vokálem“ (internetové stránky Olympic).
Na podzim skupina odjela turné po Slovensku (v Košicích její koncert uváděla miss ČSSR Alžběta Štrkulová), na přelomu listopadu a prosince ´67 zvítězila společně s Rebels v podzimním Beat Cupu 67, konaném ve Sluníčku (mj. porazila i své největší konkurenty z Matadors a Flamenga). Nu, a o pár dní později, před vánocemi, se kapela zúčastnila 1. Čs. beat festivalu v pražské Lucerně. Porotu ale příliš nezaujala. Přestože se v duchu právě uplynulého „léta lásky“ oblékla po vzoru hippies do květinového hávu, ověsila se všemi možnými cingrlátky a po jevišti poskakovala jako parta jelimanů, soutěžní část vyhrál ve finále zástupce ze Slovenska, skupina Soulmen, které velel jak jinak – opět Dežo Ursiny.
Začátkem roku 1968 konečně vyšlo první československé beatové album tuzemské kapely. Jak již bylo jemně předznamenáno, dostalo název „Želva“ a vtipný obal vytvořil komik souboru, bubeník a hlavně výtvarník Jeňýk Pacák. Elpíčko má pochopitelně své hity – kromě již zmíněných písní „Želva“, „Snad jsem to zavinil já“, „Nebezpečná postava“ a „Vzpomínka plíživá“ jsou to třeba „Modravé mámení“ nebo experimentální „Psychiatrický prášek“. Na skladbách se určitě dost neblaze podepsala neznalost našich studií beatovou hudbu nahrávat, proto zní deska poněkud ploše a amatérsky, ale – byla prostě první. Jako první beatová kapela se Olympic dostal také na Bratislavskou lyru, kde však se svým dalším hitem „Krásná neznámá“ neuspěl.
Léto osmašedesátého tak trochu rozhodovalo o osudu celého Olympiku. Všichni jeho členové trávili dovolenou společně ve Francii, což domluvila dcerka diplomata, dívka Aňa, která tehdy chodila s Kleinem. A právě ve Francii, jednom letovisku na pobřeží Atlantiku, je také zastihla zpráva o okupaci naší země vojsky varšavského paktu. Tato zdrcující skutečnost jakoby kapele plnými hrstmi přímo nabídla emigraci. Navíc, když se Francouzi domákli, že v jejich státě tráví dovolenku nejpopulárnější československá skupina, s nabídkami na různé hraní (hlavně po pařížských klubech – např. Club De L´Étoille, Regiskaia) se roztrhl pytel. Všichni byli ochotni pro mladé Čechy udělat cokoliv. Olympic zde nahrál EP, ovšem pod změněným názvem Five Travellers, což byla podmínka jejich pařížského producenta Daniela Hortise (záminkou ke změně názvu byl prý stejný název jakési americké kapely, ale čert tomu věř - frantíkům možná výraz Olympic evokoval známý pařížský sál Olympia, a na ten si oni nedají šáhnout). Ještě předtím si kapela zajela zahrát si do západoněmeckého Essenu na festival Songtage, kde mj. vystoupili třeba Mothers Of Invention Franka Zappy, Fugs, Julie Driscoll nebo Tangerine Dream. ČST pak po návratu s kapelou natočila asi půlhodinový filmík „Olympic v Paříži“ (režie Alexej Nosek), který obsahuje jakési paklipy k některým raritním anglickým verzím jejich hitů, verzím, jež se objevily na zmíněném épéčku „pěti cestujících“. Největší francouzská rocková hvězda Johnny Hallyday skupině dokonce nabídl roli předskokana na své prosincové sérii koncertů na Palais de Sport. Olympic prostě dostal šanci se ve Francii etablovat – sice to moc bigbítová země nebyla, ale mladí v té době byli stejní na celém světě a skupinu by určitě přijali. Nakonec však rozhodl stesk členů po domově, a tak se Janda, Chrastina, Klein, Berka a Pacák v prosinci osmašedesátého vrátili do Prahy.
A ihned se pustili do natáčení nového LP, které už probíhalo běžným způsobem. Kapela měla připravený materiál a půl roku natočený hit „Pták Rosomák“ , který dal albu nakonec svůj název (ani vtipná Pacákova „hlavová“ koláž, znázorňující onoho opeřence na obalu desky, ve mně u výrazu „Rosomák“ jaksi nedokázala odvrátit zafixovanou představu čehosi chlupatého s obrovskými zuby, pílícího se zasněženou tundrou – pozn. autora). Deska je to celkem zajímavá; kromě „rosomáka“ obsahuje z Lyry neúspěšnou ale jinak dobrou skladbu „Krásná neznámá“, dalšími kvalitními písničkami jsou Kleinem zpívaná „Čekám na zázrak“ nebo Jandova „Pohřeb své vlastní duše“. Po účasti na 2. Čs. beat festivalu však kapela, stejně jako celá země, do dalšího roku začala hledět s napětím a obavami.
Navíc se něco dělo uvnitř kapely. Olympic se nejprve na začátku devětašedesátého zúčastnil natáčení Vanýskova beatového filmíku z produkce brněnské televize „Cesta, která vede nikam“. Jeho hlavní protagonisty si zahráli Bolek Polívka a Jeňýk „Sorry“ Pacák, přičemž se v něm představily ještě Atlantis, Synkopy 61, Prúdy, Rebels či Jaroslav Hutka. Mezitím se ale v kuloárech začalo hovořit o změnách v Olympiku. V dubnu 1969 pak přišel šok. Baskytarista Pavel Chrastina oznámil, že končí, neboť se chce věnovat studiu dokumentu na FAMU, čímž Jandu nesmírně dožral. Rozpad autorské dvojice Janda-Chrastina! Ale nedalo se nic dělat. Chrastinu na jeho postu vystřídal na Kleinovo doporučení baskytarista Apollobeatu Jan „Papírek“ Hauser, jenž si takto svoji olympikskou premiéru odbyl v klubu Aréna na tzv. „Jarní Reiv Show“ (ještě tu hráli Blue Effect, Saze, George & Beatovens, Viktor Sodoma atd.).
A s Hauserem také Olympic znovu vyjel do Francie, kde začal točit další velkou desku „Back To Love“. Odlišné představy o tom, jak by měla vypadat, a také neustálé lavírování mezi emigrací a návratem domů ale vyvolaly neshody s manažérsko-producentským týmem, takže se elpíčko sice dotočilo, ale nakonec vůbec nevyšlo. A tím pro kapelu veškerá spolupráce s francouzským hudebním průmyslem vlastně skončila. Po natáčecím krachu se zúčastnila soutěžního hudebního festivalu v Andoře, kde o ní opět čs televize natočila krátký dokument. Po návratu domů v září nahrál Olympic kvalitní singl s písněmi „Kufr“ a „Anděl“, když se na něm poprvé jako textař objevil Zdeněk Rytíř. Jeho tehdy navázaná spolupráce s kapelou pak vždy s dlouhými přestávkami trvala do poloviny osmdesátých let. Vedle něj se dalším textařem Olympiku stal Eduard Krečmar.
Do roku 1970 vstoupila kapela natočením zřejmě svého nejlepšího singlu, jenž obsahuje rock´n´rollovou jízdu s Berkovým divokým pianem „Dynamit“ a jako kontrast mírně filosofickou píseň „Otázky“, jednu z nejlepších věcí, jakou kdy Janda složil. V dubnu pak odehrála v Lucerně své patnáctisté vystoupení. Vzápětí se ocitá na krátkém turné po Západním Německu (mj. festival v Aschaffenburgu). V květnu a červnu byly natočeny další dva singly s oblíbenými písničkami „Strejček Jonatán“ a „Inzerát“. V září se skupina v sestavě Janda, Klein, Berka, Pacák a Hauser pustila do natáčení třetí tuzemské velké desky, jež dostala název „Jedeme, jedeme, jedeme“. Obsahovala různorodý materiál – od pokusu o hardrock v „Mr. Den a lady Noc“ přes depresivní baladu „Danny“ až po popovou nablblost „Brouk“, kterou však i přesto porotci vůbec nedoporučili na Bratislavskou Lyru. Vrcholem alba je tak Pacákem zpívaná baladická píseň „Bon Soir mademoiselle Paris“ jako vzpomínka na svět, do kterého se členové kapely za čas už hned tak nepodívají.
Na začátku jednasedmdesátého roku začal ve skupině postupně „obrodný“ proces v jehož závěru mělo dojít k dalším zásadním změnám v obsazení Olympiku. Bubeník Jan Antonín Pacák, tedy „Jeňýk“, se chtěl věnovat nadále už jen pouze tomu, co vystudoval – výtvarnému umění. A tak ho v dubnu 1971 v kapele nahradil mladý bicman bývalých Golden Kids Petr Hejduk. Zároveň se v Olympiku objevil v manažérském vleku Franty Janečka se potácející zpěvák a baskytarista Jiří Korn (ex-Rebels), dosud působící u Ringo Čecha v jeho souboru Shut Up. Janečkovy představy o Kornovi byly založeny na jednoduché ideji. Normalizace už pomalu začala zachvacovat i populární hudbu a bývalý manažer Rebels moc dobře věděl, že posílený bolševik má na čas ztracenou moc zpátky a tím pádem v rukou páky udělat s nenáviděnou rockovou hudbou krátký proces. Kapely jdou do háje, fungovat budou pouze osvědčení sólisté a bigbítoví lůzři si budou moci škrtnout pouze v jejich hudebním doprovodu. Celou věc tedy Janeček koncipoval tak, že Korn bude sólovým zpěvákem a Olympic jeho doprovodnou kapelou. Což se pochopitelně nelíbilo leaderovi Jandovi, ale ani on nebyl slepý a hluchý a tušil, že neblahému vývoji ve společnosti by mohl podlehnout i jeho soubor. Najednou ubývalo kšeftů, bigbítové party se rozpadaly, přirozený vývoj byl zastaven. Se skřípěním zubů tedy olympický boss nakonec na Korna kývl s tou podmínkou, že jeho role v kapele nepůjde nad rámec Olympiku až v takové míře, jakou požadoval Janeček. Obchod byl dojednán a tak se dosavadní baskytarista Jan „Papírek“ Hauser po dvou letech hraní s formací rozloučil a přešel do nové kapely, kterou začal okolo sebe stavět Václav Neckář a která dostala název Bacily. Olympic začal hrát v obsazení Petr Janda (voc, g), Jiří Korn (voc, bg), Ladislav Klein (rg, voc), Miroslav Berka (ks) a Petr Hejduk (ds, voc).
Prvním olympickým singlem, na kterém se Korn podílel byl ten z května ´71 s písněmi „Agáta“ a „Planetář“. Byly sice mnohem lepší než samostatná Kornova příšerná dechovka „Yvetta“, ale i tak naznačovaly cestu pryč z rockového písničkářství. Navíc měl Korn díky Janečkovi vazby na NDR, kde byl díky estrádnímu televiznímu pořadu „Ein Kessel Buntes“ dost populární a žádaný. Orientace na tento trh by sice Olympicu zajistila ekonomický efekt, ale smazala by jeho jméno (v NDR byl Olympic nic, kdežto Korn někdo) a to ješitný Janda nechtěl připustit. Temná atmosféra té doby se přesto na repertoáru bandu podepsala - sklouzával silně do popu a tento vývoj se přestal líbit i Ladislavu Kleinovi. Navíc se cítil být autorsky upozaděn a svoji hru na kytaru začal dost flákat. Čímž dožíral pilného Jandu, který naopak neustále na kytaru trénoval a svou hru zdokonaloval. V tom ho ovšem největší hároš a playboy kapely nenásledoval, takže po čase začal muzikantsky ztrácet. Obecné znechucení pak vyvrcholilo v červnu 1972 Kleinovým odchodem. Určitý čas ho muzika nezajímala, pak se chvilku potuloval v popu, později se přeorientoval na klávesy a hrával ve Skupině Bohuslava Jandy, která doprovázela Petra Nováka. Jiří Korn v kapele vydržel téměř celé dva roky a jak sám Janda prohlašuje, bylo toto období asi nejslabším v celé historii Olympiku.
Od ledna do června 1973 kapela natáčela svoje čtvrté tuzemské album sice ještě s Kornem, ale už také s novým baskytaristou Ladislavem Chvalkovským (hrával mj. v Rogers Bandu, epizodně s Lauferem v Their Majesties, poté v Šesti strýcích). I on se ukázal být omylem a po pár měsících z kapely odešel. Korn se mezitím etabloval do tehdejšího příšerného českého popu, ve kterém se s tu větším, tu menším úspěchem pohyboval až do konce 80. let. Samotná deska nazvaná „Olympic 4“, s obalem od českého mistra comicsů Káji Saudka je patrně tím nejslabším počinem, jaký skupina vůbec vyplodila. A to jí ještě vévodil „Unos“, skladba sice hudebně celkem na úrovni, ale s naprosto příšerným, laciným textem, jenž snad musel být napsán na objednávku nějakých esenbáckých potentátů. A tak jediným úspěchem Olympiku té doby byla písnička „Slzy tvý mámy“, jež získala cenu kritiky na Bratislavské Lyře (nikoliv však hlavní cenu). V roce 1974 krize kapely vyvrcholila. Na baskytaru sice začal už od ledna hrát Pavel Petráš (kdysi Crossfire a Mefisto), celkem dobrý instrumentalista a podobný elegán jako Klein, ale do kapely nezapadl, a ani se mu nelíbila hudba, kterou Olympic tehdy produkoval. Občas se sice jeden kousek povedl (např. singlovka „Já tam byl“), ale pak následovalo deset kravin. Je celkem pochopitelné, že díky odklonu od rocku se formace začala celkem často objevovat v normalizované televizi (různé pořady typu Vlaštovka, Mladýma očima atd.), což jí tak trochu zachránilo před rozpadem. Je smutné, když kapelu před rozpadem zachrání její vlastní úpadek – tehdy to ale byla holá skutečnost.
Tak trochu nové síly vlil do Olympiku nový manažér Miloš Zapletal (to je ten, který na konci 80. let vrátil do ČSSR „Volbu miss“). Nejprve zajistil skupině zájezd na Kubu a poté turné po Polsku. V době, kdy o kapelu u nás nebyl absolutně žádný zájem jí dokázal důslednou propagací zařídit v říjnu ´75 vyprodaný koncert v pražské Lucerně. A právě na něm se byl podívat mladý vlasatý hudebník, který se jmenoval Milan Broum.
Když v polovině zmíněného roku větší část máničkami oslavované skupiny Perpetuum Mobile emigrovala, zůstal totiž její baskytarista Milan Broum nějaký čas bez práce. Jezdil na známý mlejn Čendy Zlámala u Příbrami, kde jamoval s lidmi z Etc… a Expanze. Při jednom z jamů se mu Slávek Janda, kytarista Abraamu, svěřil, že jeho brácha shání do Olympiku nového basáka. A tak se Broum na konci roku 1975 objevil v Olympiku. A právě on vlil do unavené kapely tu správnou mladou rockovou krev. Brilantní instrumentalista, blázen a drzoun, který nekouká ani nalevo ani napravo a valí to, jak se má.
Nicméně i přes příchod Brouma se Olympic nějaký čas stále patlal v popových srágorách – jakoby Jandovo rockové písničkářství zůstalo navždy ztraceno. Kapele sice přichystal Supraphon k vydání kompilaci „12 nej…“, ale to byla jen trpká připomínka časů, kdy „se to umělo“. Janda aspoň v té době začal ještě více cvičit a díky Broumově rozhledu ve světovém rocku i získávat nové impulsy, které se mu začaly usazovat v hlavě. Mezitím kapela absolvovala úspěšné turné po SSSR, ale jak píše Ivana Šimčíková v knize Olympic „stejného přijetí se v těchto letech v Rusku dostane každé zahraniční kapele, které čouhá ze zavazadla elektrická kytara.“
Nakonec ale Jandovi pomohlo to, co tehdy každému, kdo trochu uměl na tu kytaru zahrát– jazz rock. Tedy ne úplně, jenom trošku. Ve druhé polovině roku 1976 se za velkého přispění Broumovy baskytary začala skupina mj. prezentovat Jandovou jedenáctiminutovou kompozicí „Marathón“, která v sobě jisté stopy jazz rocku obsahovala.
Na začátku roku 1977 se s nahráváním roztrhl pro Olympic pytel. Soubor nejprve natočil (respektive v mnoha případech jen anglické texty na kdysi nahraný hudební doprovod nazpíval) pro Artii vývozní desku „Overhead“, jež byla kompilací anglicky zpívaných písniček z let 1973 – 77, a poté se v květnu vrhl na natáčení desky „Marathón“, pro jehož účely ovšem ústřední skladbu o čtyři minuty zkrátil. Celé album, přestože ho až na dva Hejdukovy kousky napsal Janda, se nese hlavně ve znamení Broumových baskytarových ekvilibristik. Jeho tvrdý spodek tak desce vlastně udělal ksicht, nahrát ji kdokoli z předchozích olympických basáků, určitě by neměla takovou hutnost. Přesto je na ní i pár ploužáků, z nichž Jandův typický rukopis asi nejlépe vystihuje písnička „Taky jsem se narodil bos“. Textově na album přispěli hlavně Zdeněk Borovec, pak také Jiří Oulík a Zdeněk Rytíř. Manažér Zapletal kapele znova domluvil Lucernu a také zájezd do exotické Sýrie. O vánocích pak Olympic do Lucerny na koncert pozval bývalé hvězdy českého rock´n´rollu – P. Bobka, P. Kaplana, M. Volka a P. Sedláčka. Byla to vlastně předzvěst dalších podobných, mnohem slavnějších koncertů.
Ty další následovaly hned v lednu a únoru ´78 a v dubnu téhož roku Olympic oslavil v Lucerně 15 let existence svým třítisícím koncertem. Na něm se objevili i bývalí hráči kapely jako Jan A. Pacák a Pavel Chrastina. Znamenal pro Olympic velký úspěch a musel ho zopakovat i v bratislavském „pékáči“. ČST o tom pražském v Lucerně dokonce natočila dokument pod názvem „Taky jsme se narodili bosí“. Poté následovalo další turné po Bulharsku a recitál v místní televizi.
V té době už měl ale Janda v hlavě nový nápad – vytvořit monotématický pořad na ekologické téma. Zašel s tímto nápadem za textařem Zdeňkem Rytířem, který se pro něj nadchl. Tak vlastně vznikl materiál na další album „Prázdniny na Zemi.“ Kapela ale ještě před natáčením „prázdnin“ zabodovala v tehdy populární TV-hitparádě Šípa a Uhlíře „Hitšaráda“ s diskotékovou předělávkou své dvanáct let staré „želví“ písničky „Dědečkův duch“. Samotné LP se natáčelo v dubnu 1979 a přestože neobsahuje ani jeden na první poslech zachytitelný hit, mnozí ho označují vedle „želvy“ za vůbec nejlepší olympickou desku. Dobrá, kdybychom tedy chtěli některé z písní vypíchnout, asi by nás napadly „Nechoď dál! – Město“ a „Strom“. Na celkově pesimistické atmosféře elpíčka se hodně podepsaly Rytířovy ponuré a celkem nadčasové texty.
Co se týče hudby: toto album ukázalo velké zlepšení Jandovy hry na kytaru. Broum zde už tolik nevyniká, neboť podřídil svoje baskytarové party celku. Někteří kritici té doby připouštěli, že album bylo zřejmě hudebně i tématicky inspirováno Pink Floyd a na tomto názoru se podepsaly i ostatní složky celého projektu. Mohla za to totiž i ona bombastická jevištní podoba při koncertech nebo „futuristický“ stejnojmenný televizní film, který na téma této olympické desky natočil režisér Jan Bonaventura. Podobná byla i ona sevřenost a monotématičnost „prázdnin“. Prostě se jednalo o vcelku chytře zahraný hardrock, kterému hodně pomohl i na naše poměry celkem nevídaně dobrý zvuk s kvalitním sejmutím kytary. Desky se nakonec prodalo přes dvě stě tisíc.
Premiérový koncert se konal v květnu ´79 v Hudebním divadle v Karlíně. Skupina vystoupila v blýskajících kombinézách, za ní se promítaly diapozitivy, celá atmosféra se hodně podobala té z koncertů Progresu 2, který ve stejné době vylezl s podobnými efekty ve svém projektu „Dialog s vesmírem“. Ve druhé polovině roku si kapela zopakovala turné po NDR a Polsku.
Deska „Prázdniny na Zemi“ Olympic definitivně vyhrabala z agónie poloviny 70. let a souboru nastaly opět časy slávy. Na začátku osmdesátého získal třetí místo v anketě Zlatý slavík za rok 1979, a dokonce získal i celkem prestižní Cenu Melodie „za původní rockovou tvorbu, která pozitivně přispěla k rozvoji celé naší populární hudby, udržuje si vysoký umělecký standart a dokáže tlumočit i závažné společenské myšlenky, jak se to projevilo například na monotématickém pásmu Petra Jandy a Zdeňka Rytíře ´Prázdniny na Zemi´“. V květnu ´80 Olympic absolvoval monumentální koncerty „25 let rock´n´rollu“ v Bratislavě, Brně, Plzni a v pražské Lucerně, kde jako hosté opět vystoupili bývalé české rock´n´rollové stars (Volek, Bobek, Šváb, Sedláček, Laufer a Karel Svoboda). Živý záznam z těchto koncertů se o rok později objevil na albu „Rock And Roll“. Proběhlo také krátké turné po Rakousku. Na Bratislavské Lyře sice kapela jak už bylo jejím zvykem neuspěla, ale její soutěžní písnička „Osmý den“, vydaná na singlu a podpořená „hitšarádovým“ klipem fantasticky zabodovala u posluchačů. Celkem se malé desky s touhle poprockovkou (B-strana singlu obsahovala rock´n´roll „Vlak, co nikde nestaví“) prodalo na sto tisíc kopií. Jediným průšvihem pro Olympic se v tom roce stala emigrace jejího bývalého člena Pavla Chrastiny do Austrálie, takže chystané dolisování alba „12 nej…“ bylo zastaveno. Za rok 1980 se v anketě popularity Zlatý slavík Olympic umístil již na druhém místě za Říhovým dechovkovým hard rockem, skupinou Katapult.
V roce 1981 se poprvé očichali Olympic a textař-básník Pavel Vrba, dosud tvořící pro české art-rockery, typu Blue Effectu a Synkop. Janda s Rytířem sice připravili nový monotématický pořad „Ulice“, ale Petrova uražená ješitnost se co se týče Bratislavské Lyry (kterou většina rockerů odzívala) změnila v zuřivou tvrdohlavost. Z Jandovy spolupráce s Vrbou sice vyšel asi ten největší hit Olympicu v 80. letech, chytlavý ploužák „Jasná zpráva“, ale ani pro tentokrát si skupina z BL hlavní cenu neodvezla. Supraphon byl alespoň nadšen z jejího mohutného prodeje – stala se nejprodávanějším firemním singlem. Co se týče zmíněné „Ulice“, tématicky se zaobírající mezilidskými vztahy, ta obsahovala opět dva velké hity – pomalou „davovku“ (tj. skladbu, kterou si na koncertech zpívají s kapelou i diváci) „Okno mé lásky“ a rychlou rockárnu „Já“. Album je mnohem písničkovější a neobsahuje tolik instrumentálních ploch, takže není tak sevřené jako to minulé. Zato koncertní verze byla snad ještě bombastičtější než u „prázdnin“. Scéna byla zavalena několika dvoumetrovými a mnoha menšími balóny, z kterých (na ně promítané) diapozitivy dokázaly vytvořit iluzi ulice. V této době o Olympiku natočili krátký dokument „Křižovatky“ Jan Malíř a Svatopluk Beneš, který pak šel dokonce jako předfilm v kinech. A v prosinci si v Lucerně na koncertu „Rockové vánoce“ s kapelou zahostoval i východoněmecký bluesman Stefan Diestelmann.
Na začátku roku 1982 Olympic konečně převzal do svého vlastnictví poprvé Zlatého slavíka a natočil live album „Olympic v Lucerně“ z jejich dubnového koncertu v tomto pražském sále. V květnu pak osvědčený Jan Bonaventura pro českou televizi zfilmoval pořad „Ulice“. Na konci roku sérií koncertů Olympic předčasně oslavil svoje dvacetiny, mezi spoustou hostů byli i Karel Gott, Miloslav Šimek, Petra Janů, Karel Zich a samozřejmě bývalí členové kapely Míla Růžek, Pavel Bobek, Miki Volek Jan A. Pacák a Josef Laufer. Česká televize samozřejmě byla u toho a vznikl tak koncertní dokument „20 let Olympiku“. Poté ansámbl převzal zlatou desku Supraphonu za více než milion prodaných LP, přičemž se na začátku příštího roku dozví, že obhájil prvenství ve Zlatém slavíku. Lepší už to pro Olympic být ani nemůže.
Rok 1983 sice kromě již zmíněného „slavíka“ začala kapela vítězstvím v Hitšarádě s písní „Nikdo nejsem akorát“, ale Jandovi se na mysl začala vkrádat otázka, jak vlastně dál? Olympic je na vrcholu, teď už může následovat jenom pád. Nebylo by lepší se rozejít? Světem a posléze i naší scénou začaly hýbat jiné styly – new wave a heavy metal a ještě před pár lety progresivní projekty Olympicu se nyní jevily jako obstarožní vyčpělá záležitost. A na stará kolena se pouštět do nové vlny nebo metalu by mohlo vypadat směšně. Janda se nakonec rozhodl dokončit monotématickou trilogii a ve spolupráci opět se Zdeňkem Rytířem sepsali nový program, který dostal název „Laboratoř“, tématicky věnovaný vědě, technice a chemii a počítačům. Předtím se ale Olympic opět podíval do Polska, když absolvoval turné s tamní kapelou Perfect. Pak odehrál koncerty ve Španělsku a po čtrnácti letech se celá kapela opět podívala do Francie. Poté následuje celkem liché období, kdy je na pokyn z vyšších míst Olympiku zakázáno nahrávání – vše asi souvisí s emigrantem Chrastinou, kterého coby kostlivce ze skříně kdosi z potentátů vytáhl na světlo a začal jím strašit. Ideoví kulturtrégři prostě dostali pocit, že v době útoků na novou vlnu můžou úplně všechno. Z výše uvedeného důvodu se zřejmě do tisku ani nemohla dostat kniha o Olympiku „Čtyři hrají rock“ publicisty Jaromíra Tůmy. Na konci roku tak alespoň samotný Janda slavil úspěch s písní „Jedeme dál“, který si zazpíval v duetu s Petrou Janů.
Laboratoř byla natočena v lednu 1984, velmi slušně se prodávala (celkem se ji prodalo přes čtvrt milionu), ale kritiky nechala chladnými. Z celé trilogie je totiž jak hudebně tak textově nejslabší, např. skladba „Roboti už jdou“ dokonce jakoby toužila kandidovat na nejsměšnější rockovou nahrávku roku. Ani bombastičnost koncertní scény se čtyřmi nafukovacími roboty už nikoho nepřekvapila. Skupina sice potřetí získala Zlatého slavíka, ale Jandovi došlo, že musí v kapele udělat změnu – obsazení Petr Janda (voc, g), Miroslav Berka (ks), Milan Broum (bg, bvoc) a Petr Hejduk (ds, voc) spolu hrálo téměř deset let a jeho vyčerpanost se projevovala stále víc. Prvním impulsem mu k tomu bylo vítězství bubeníka Hejduka na Děčínské kotvě, kde za doprovodu Berky, Brouma a Orchestru V. Zahradníka zapěl celkem nablblou popinu „Džínová láska“. Hejduk byl svým skladatelským naturelem vždycky popař a měl snahu tuto tendenci tahat i do Olympiku. Jenomže tvář kapely vždy určoval Janda a Hejdukovy skladatelské ambice v Olympiku tedy nešlo uspokojit. Proto se po natočení netématického, tvrdšího alba „Kanagom“, které Janda napsal tentokrát ve spolupráci s textařem Pavlem Vrbou, a s Olympikem realizoval v březnu 1985, rozhodl Hejduka vyhodit – ten beztak pošilhával po pop music. Mezitím Olympic poprvé ztratil svoji pozici, když ho ve Zlatém Slavíku předstihl slovenský Elán, ale zato konečně slavil úspěch na proklínané Bratislavské lyře – písnička „Co je vůbec v nás“ získala zlato. A její singlový výtisk (se šlapavkou „Jako za mlada“ na B-side) měl také velmi slušný úspěch. Olympic také dostal znovu zlatou desku za další prodaný milion LP. Navíc se Janda ukázal být při chuti i skladatelsky – z jeho nadprodukce písniček pak profitovala zejména Petra Janů, pro níž napsal album „Jedeme dál“.
Do roku 1986 Olympic vstoupil s novými tvářemi. O Hejdukovi bylo rozhodnuto už dříve – po svém odchodu z kapely si založil podprůměrný popový ansámbl Balet, v němž s ním zpívaly ještě Iveta Bartošová a Blanka Šrůmová a který se proslavil příšernou písničkou „Hej pane diskžokej“. Na jeho místo pak do Olympiku v únoru ´86 překvapivě nastoupil člověk z absolutně opačného hudebního spektra – z undergroundu. Mladý bubeník Milan Peroutka totiž předtím hrával v pražském, průsery neustále pronásledovaném souboru Quintet MF. Janda pak přichystal i druhé překvápko, když zdvojil klávesovou linku – vedle Berky na tento nástroj začal hrát druhý novic Jiří Valenta, přišedší z pop rockové skupiny Karamel. Tato sestava k květnu ´86 natočila další album „Bigbít“, které z větší části otextoval opět Pavel Vrba, když dvěma příspěvky se blýskl ještě Miroslav Černý a jedním Jiří Oulík. Přes dvoje klávesy je deska hodně tvrdá (tedy aspoň na Olympic) a obsahuje i singlovou a klipovou „skorometalovku“ a téměř „novovlnku“ „Jako tele na vrata“. Hezky se na albu uvedl jako zpěvák i Milan Broum – jím interpretovaná skladba „Je to nářez“ je skutečně nářez. Během realizace LP, byl o skupině natočen Krátkým filmem další dokument s názvem „Olympic jede dál“.
V roce 1987 se skupina zúčastnila známého festivalu na štvanickém stadiónu, který jeho hlavní organizátor Jiří Růžek z Vítkova Kvarteta nazval příznačně „Štvanice na alkohol“, ale zároveň v květnu spáchal za ne zcela vyjasněných okolností sebevraždu klávesista a jeden ze zakladatelů Olympiku Miroslav Berka. Janda byl jeho smrtí pochopitelně zdrcen, přesto ale na veřejnost prosákly zprávy, že se beztak chystal nešťastného, na hazardních hrách závislého klávesáka z kapely vyhodit. Skupina tak pokračovala ve čtyřech a pomalu se chystala na další předčasnou oslavu dvacátého pátého výročí existence. V prosinci ´87 při této příležitosti uspořádala několik koncertů, na kterých si hosté z různých jiných skupin mohli vybrat jakoukoli píseň Olympiku a zapět ji po svém. Mimo jiné byli k vidění Miroslav Imrich (Tango), Vilém Čok (Výběr), Roman Dragoun (Futurum), Michael Kocáb (Výběr) a Josef Ráž (Elán). Jeden z koncertů (ten v Lucerně) pak samozřejmě snímala Čs. televize.
V únoru a březnu 1988 došlo v Olympiku k dalším zajímavým skutečnostem. Za prvé to byla změna na postu manažérském – odešel Miloš Zapletal, které rozjížděl některé svoje zajímavé projekty (TV-pořad „Manéž“ a také zmíněnou Volbu miss) a neměl už na Olympik tolik času. Nahradil ho Miloš Šikola. A za druhé - skupina poprvé realizovala velkou desku v Jandově soukromém studiu Propast. Ta dostala nakonec název „Když ti svítí zelená“ a hudebně byla logickým pokračováním předchozího alba. V té době u nás totiž zažíval v rocku největší popularitu tvrdý heavy metal a tak se Janda celkem logicky snažil s jeho vlivem vyrovnat, stejně jako se o to v tom samém čase pokusil třeba Václav Neckář se svými Bacily. Mezitím natočil se svým bratrem Slávkem, kapelníkem Abraxasu, téměř metalový singl s písněmi „Vlci“ a „No tak příští úterý“. A v tom to právě vězí, totiž ve slůvku „téměř“. Ať se Janda snažil jak mohl, uměl vždycky vyprodukovat pouze „styl Olympic“. Ať napsal jakkoli tvrdé a „nově“ znějící riffy a melodie, jeho charakteristický hlasový projev je vždycky hodil zpátky do lůna toho „starého známého“. A tak protože se mu metal zamlouval, ale prakticky ho nemohl v rámci Olympiku realizovat, nabídl metalovým kapelám svoje studio Propast a natočil v něm dva výběry skladeb tohoto stylu a nabídl je Supraphonu. Ten je pak vydal pod názvem „Rockmapa“. Samotná olympická deska „Když ti svítí zelená“ se stejnojmennou hitovkou a klipovkou nakonec vyšla až v březnu ´89. Od dubna se stal novým manažerem skupiny Karel Saffin. V listopadu se skupina pustila do natáčení alba „Ó, jé“, ale to už běh času vymyslel listopadové události roku 1989…
Do devadesátých let skupina vstoupila v nezměněné sestavě: Petr Janda (voc, g), Milan Broum (bg, voc), Milan Peroutka (ds) a Jiří Valenta (ks) a s různě dlouhými přestávkami v hraní na scéně naší pop music působila celou dekádu. Olympic dnes označujeme za rockového dinosaura a to do slova a do písmene. Kromě svých začátků nikdy nepatřil k našim nejlepším skupinám, ale v celkovém kontextu mu můžeme přiznat, že byl a je dodnes skupinou nejpopulárnější.
Bonusy
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
Audio:
„Ondráš podotýká“ (nahrávky z let 1963-4, CD, Bonton Music, vyšlo 1997)
Olympic, Karel Gott, Yvonne Přenosilová: SP (Supraphon – Mladý svět) – „Adresát neznámý“/„Roň slzy“ (1964)
Olympic, Pavel Bobek, Pavel Sedláček, Eva Pilarová: SP (Supraphon – Mladý svět) – „Oh Boy“/ „Hey Paula (1964)
Olympic, Pavel Bobek, Pavel Šváb: SP (Supraphon – Mladý svět) – „Sealed With A Kiss“/„Sweet Little Sixteen“ (1964)
Olympic, Yvonne Přenosilová: SP (Supraphon – Mladý svět) – „That´s All You Gotta Do“/„Orange Blossom Special“ (1964)
Olympic, Eva Pilarová: SP (Supraphon) – „Espado“ (1964)
Olympic: „The Olympics Big Beat Band“ (1964, EP, Supraphon, Artia)
„Big Beat Olympics & Mefistos“ (1964, EP-sampler, Artia, Olympic písně: „Sweet Little Sixteen“, „Sealed With A Kiss“)
Olympic: SP (Supraphon) – „Čaj pana Pickwicka“/„Olympic Rock“ (1965)
Olympic: SP (Artia) – „The Pickwick Tea“/„Olympic Rock“ (1965 totéž co předchozí SP)
Olympic, Pavel Bobek: SP (Supraphon – Artia) – „Rave On“/„Memphis Tennessee“ (1965)
Olympic, Pavel Šváb, Bohumír Starka: SP (Supraphon) – „Hvězda na vrbě“ (1965)
Olympic, Karel Gott: SP (Supraphon) – „Trezor“ (1965)
Olympic, Miki Volek, Y. Přenosilová SP (Supraphon) – „Fůra chyb“/„Lyrická ze středních Čech“ (1965)
Olympic, Y. Přenosilová: SP (Supraphon – Artia) – „Nevermind“ (1965)
Olympic, Y. Přenosilová: SP (Supraphon - Artia) – „Autumn Mood“ (1965)
Olympic: SP (Supraphon) – „Mary“/„Nebuďte kůzlata“ (1965), „Dej mi víc své lásky“ (1965)
Olympic: „New Big Selection The Olympic“ (1965, EP, Artia, vyšlo v roce 1966)
Olympic: „Smutný holič z Liverpoolu“ (1966, EP, Supraphon)
Olympic: „Cinderella“ (1965-66, EP, Artia, vyšlo v roce 1966)
„Night club ´66“ (1966, LP-sampler, Supraphon-Artia, Olympic 2 písně)
Olympic: SP (Supraphon) – „Bloud král“/„Zahoď lásku“ (1967), „Dej mi na klín oči unavený“/„Nejím a nespím“ (1967), „Želva“/„Snad jsem to zavinil já“ (1967)
„Night club ´67“ (1967, LP-sampler, Supraphon-Artia, Olympic 2 písně)
Olympic: „Želva“ (1967, LP, Supraphon, vyšlo 1968)
Olympic: SP (Supraphon) – „Krásná neznámá“ (1968), „Z bílé černou“/„Zbytečná holka“ (1968), „Pták Rosomák“/„Svatojánský happening“ (1968, vyšlo 1969)
Olympic pod názvem Travellers: „Five Travellers“ (1968, EP, Vega – Francie, vyšlo 1969)
Olympic: „Pták Rosomák“ (1968-69, LP, Supraphon, vyšlo 1969)
Olympic: „Back To Love“ (1969, LP, natočeno ve Francii, ale nikdy nevyšlo)
Olympic: SP (Supraphon) - „Back To Love“ (1969, vyšlo 1990) „Kufr“/„Anděl“ (1969), „Dynamit“/„Otázky“ (1970), „Strejček Jonatán“/„Sluneční píseň“ (1970)
Olympic: „Fan Club Olympic“ (1970, EP, Supraphon ve spolupráci s Fan clubem Olympic)
Olympic: SP (Supraphon) – „Strážce majáku“/„Inzerát“ (1970, vyšlo 1971), Čarodějka“/„Aeroplán“ (1970, vyšlo 1971)
Olympic: „Jedeme, jedeme“ (1970, LP, Supraphon, vyšlo 1971)
Olympic: SP (Supraphon) - „Agáta“/„Planetář“ (1971), „Tony“/„Závody lodí“ (1971), „Měsíc“/„Detektiv“ (1971), „Co tě napadá“/„Dobré ráno“ (1971)
Olympic: „Fan Club Olympic“ (1971, EP, Supraphon ve spolupráci s Fan clubem Olympic)
Olympic, Jiří Korn: SP (Supraphon) – „Když Lola pila pátý drink“/„Hedy“ (1972)
Olympic: SP (Supraphon) – „Kroky“/„Lhář“ (1972)
Olympic: „Handful“ (1967-71, anglická LP-kompilace písní Olympic, Artia, vyšlo v r. 1972)
„Jiří Korn“ (1971, LP, Supraphon, s Olympikem 3 písně)
„Zem, kde zůstáváš“ (1972, LP-sampler, Supraphon, Olympic doprovází v jedné písni H. Vondráčkovou)
Olympic, Jiří Korn: SP (Supraphon) – „Prý“ (1972, vyšlo 1973), „Únos“/„Gramofón“ (1973), „Don Quijote de la Mancha“ (1973)
Olympic: SP (Supraphon) – „Slzy tvý mámy“/„Vrať mi moji hořkou lásku“ (1973), „Nebe nad hlavou“ (1973)
Olympic: „Olympic 4“ (1973, LP, Supraphon, vyšlo v roce 1974)
Olympic: SP (Supraphon) - „Slunce“/„Jdou děti jdou“ (1973), „Klára/„Už je mi líp“ (1974), „Samá voda, přihořívá“/„Už je čas“ (1974), „Já tam byl“/„Poslouchej mou píseň“ (1974), „Pojď blíž, pojď k nám“/„Mám chuť žít“ (1974, vyšlo v r. 1975), „Hůl“ (1975), „To znáš“/„Zázračný lék“ (1975), „Na to znamení stůj“/„Až se zítra probudíš“ (1975)
„Praha slaví 30 let“ (1975, LP-sampler, Supraphon, Olympic píseň „Další výlet pana Broučka“)
„Staré pověsti české“ (1975, LP-sampler, Supraphon, Olympic píseň „Pověst o králi“)
Olympic: SP (Supraphon) – „Nehoda“/„U přepážky č. 306“ (1975, vyšlo 1976), „On“ (1975, vyšlo 1976), „Černovláska“/„Dva klauni“ (1975, vyšlo 1976)
„Mládí hraje a zpívá“ (1975, LP-sampler, Supraphon, Olympic 2 písně)
Olympic: „12 nej… (1976, LP-kompilace skladeb Olympiku z let 1965-73, Supraphon)
Olympic: SP (Supraphon) – „Mám rád chvíle, kdy se něco děje“/„Nech to být“ (1977), „Ďábel bump“/„Létání“ (1977)
Olympic: „Marathón“ (1977, LP, Supraphon, vyšlo 1978)
Olympic: „Overhead“ (1977, anglická LP-kompilace olympických písní z SP a LP 70. let, Artia, vyšlo v roce 1978)
Olympic: SP (Supraphon) - „Máš ráda déšť“/„Nezapomeň“ (1978), „Ty slzy dávno vpila tráva“/„Sprcha“ (1978)
Olympic, Miki Volek, Pete Kaplan, Pavel Sedláček, Karel Zich: „Čtvrt století rock´n´rollu“ (1978, EP, Supraphon, vyšlo v roce 1980)
Olympic: SP (Supraphon) - „Hrát“/„Ze života hmyzu“ (1979), „Dědečkův duch“/„Nejsem sám“ (1979)
Olympic: „Prázdniny na Zemi“ (1979, LP, Supraphon, vyšlo 1980)
Olympic: „Holidays On Earth“ (1979, LP, Arita, anglická verze LP „Prázdniny na Zemi“, vyšlo v roce 1980)
Olympic: SP (Supraphon) - „Vzdálenosti“/„Strom“ (1979, vyšlo 1982), „Osmý den“/„Vlak co nikde nestaví“ (1980), „Okno mé lásky“/ „Já“ (1980, vyšlo 1981)
Olympic: „Rock And Roll (with Various Interpretes)“ (1980, LP, Supraphon, Artia, vyšlo v roce 1981)
Olympic: SP (Supraphon) - „Jasná zpráva“/„Já je znám“ (1981)
Olympic: „Ulice“ (1981, LP, Supraphon)
Olympic: „The Street“ (1981, LP, Artia, anglická verze LP „Ulice“, vyšlo v roce 1982)
Olympic: SP (Supraphon) – „Nikdo nejsme akorát“/„Dnes už ne“ (1981, vyšlo v 1983), Blíženci“/„Nic víc“ (1982), „Dynamit“/„Slzy tvý mámy“ (1982, archivní skladby)
Olympic: „Olympic v Lucerně“ (1982, LP, Supraphon)
Olympic: SP (Supraphon) – „Láska trojdenní“/„Ten den“ (1983), „Bon Soir Mademoiselle Paris“/„Strejček Jonatán“ (1984, archivní nahrávky), „Už je po…“/„Jen jedenkrát“ (1984)
Olympic: „Laboratoř“ (1984, LP, Supraphon)
Olympic: Laboratory“ (1984, LP, Artia, anglická verze LP „Laboratoř“)
„Planeta lidí, Xll. Ročník festivalu politické písně Sokolov“ (1984, LP-sampler, Supraphon, Olympic jednu píseň, vyšlo v roce 1985)
Olympic: SP (Supraphon) – „Volný pád“/„Je to tvá vina“ (1984, vyšlo 1985), „Co je vůbec v nás“/„Jako za mlada“ (1985), „Kanagom“/„Žárlíš“ (1985)
Olympic: „Kanagom“ (1985, LP, Supraphon)
Olympic: „Hidden In Your Mind“ (1985, LP, Artia, anglická verze LP „Kanagom, vyšla 1986)
Olympic: SP (Supraphon) – „Jako tele na vrata“/„Já se oholím“ (1986), „Hry a slzy“/„Jak je to samozřejmé (1986)
Olympic: „Bigbít“ (1986, LP, Supraphon)
Olympic: SP (Supraphon) – „Počkej až“/„Proč zrovna ty“ (1986)
Olympic: „25 let“ (1987, LP-kompilace skladeb Olympiku z let 1967-84, Supraphon)
Olympic: SP (Supraphon) – „Když ti svítí zelená“/„Naděje dvou“ (1988), „Každej chvilku tahá pilku“/„Inkoustová tečka“ (1988)
Olympic: „Když ti svítí zelená“ (1988, LP, Supraphon, vyšlo 1989)
Olympic: SP (Supraphon) – „Ať“/„To není fér“ (1989, vyšla pouze první skladba, na B-side s písničkou od Žentoru)
Olympic: „Ó, jé“ (1989-90, LP, Supraphon, vyšlo v roce 1990)
Olympic: „The Best Of Olympic“ (1993, LP-kompilace snímků Olympiku z let 1965-1990, Supraphon)
Petr Janda:
„Slunci vstříc“ (1974-75, LP-sampler, Supraphon, P. Janda zpívá píseň „Slunci vstříc“)
Petra Janů, Petr Janda: SP (Supraphon) – „Jedeme dál“ (1984)
Petra Janů: „Jedeme dál“ (1985, LP, Supraphon, reedice CD, Bonton 1996)
Janda a Janda: SP (Supraphon) – „Vlci“/„No tak příští úterý“ (1988)
Yvonne Přenosilová – beatové nahrávky mimo Olympic:
Y. Přenosilová, Mefisto: SP (Supraphon – Artia) – „What A Love“/„He´s So Heavenly“ (1964, vyšlo 1966), „Javory“ (1966)
Y. Přenosilová, Sk. Karla Duby: SP (Supraphon) – „Mě se líbí Bob“ (1965)
Y. Přenosilová, Sk. Karla Duby: SP (Artia) - „My Boy Lollipop“ (1965), „Credi“/„In Questo Momento“ (1966), „All By Myself“/„My Colouring Book“ (1966)
Y. Přenosilová: SP (PYE – Velká Británie) – „When My Baby Cries“/„Come On Home“ (1965)
Y. Přenosilová, K. Gott, Apollo: SP (Supraphon) – „Zejtra už ti sbohem dám“ (1965), „These Boots Are Made For Walkin´“ (1966, vyšlo 1967), „Küsse unter´m Regenbogen“ (1966, vyšlo 1967)
Y. Přenosilová: SP (Supraphon) – „Pomalu a líně“ (1966), „Boty proti lásce“ (1966)
Y. Přenosilová, Orch. K. Krautgartnera: SP (Supraphon) – „Tak prázdná“ (1967), „Loutka“ (1967), „Žij dál“ (1968), „Zimní království“ (1968), „Čím lásku bráníš“ (1968)
Y. Přenosilová, Apollobeat: SP (Supraphon) – „Už to nejde dál“/„Zlý znamení“ (1967), „Nikdo netuší“/„Noční modlitba“ (1968), „Pippo“/„Starý pán“ (1968)
Y. Přenosilová: „Sklípek“ (1990, LP-kompilace písní z let 1964-68, Supraphon)
