(1978 – s přestávkami do roku 2013)
PSÍ VOJÁCI („oficiální“ název P.V.O. – zkratka pro Psí vojáci osobně)
Když v dubnu 1978 vystoupil ani ne třináctiletý klavírista Filip Topol na Hrádečku u Václava Havla coby „předkapela“ undergroundové legendy Plastic People Of The Universe (předváděli tehdy slavné „Pašije“), možná ještě netušil, že se jednou v budoucnu stane stejně osobitou legendou naší rockové hudby jako „plastici“. Tehdy zazpíval v doprovodu klafivonu asi čtyři písně s texty svého bratra Jáchyma. Filip o mnoho let později v MF Dnes (2004) přiznal, že měl šílenou trému: „Byly tam klávesy, na kterých jste jen zmáčkl levý pedál, a tím pak udržoval hlasitost, ale já tolik skákal, že mi ty klávesy občas vynechávaly… Zase to bylo takový příjemně psychedelický.“ Ještě v osmasedmdesátém roce založil se svými spolužáky ze základky těleso, jež si začalo říkat Psí vojáci (název byl inspirován označením válečnické organizace indiánského kmene Čejenů z knihy Thomase Bergera „Malý velký muž“) a které pro interpretaci své hudby zvolilo netradiční, témeř „jazzové“ nástrojové obsazení. Skupina hrála v triu a tvořili ji: Filip Topol (voc, p), David Skála (ds) a Jan Hazuka (bg).
Na 9.PJD v listopadu 1979 zapůsobili mladí teenageři jako zjevení – mezi vyzrálými matadory naší alternativní a jazzové scény si získali zájem publika a přítomných publicistů. A samozřejmě také Stb, horlivě mapující tehdejší českou scénu, takže Filip Topol si svůj první výslech odbyl dřív, než vůbec vlastnil občanský průkaz. Mladické iluze, že se Psí vojáci stanou slavnou českou skupinou, ihned splaskly Ono to bylo co se týče Topola víceméně pochopitelné – pokud jste se v té době stýkali s androši nebo chartisty a Havel byl rodinným přítelem, octli jste se okamžitě na černé listině.
V roce 1980 s kapelou začal zkoušet kytarista Vítek Krůta. Těžko říci, jestli za to mohlo „doporučení“ publicisty J. Vlčka, který v přehledech 9.PJD o skupině napsal, že „kytara by celkovému soundu kapely opravdu bodla“. Nicméně Krůta se účastnil jediného oficiálního vystoupení Psích vojáků pro příštích šest let, v sále U Zábranských v Praze. Ten rok si skupina zahrála ještě asi dvakrát neoficiálně - na undergroundové akci v hotelu „Stará zbrojnice“ s kapelami OPN, Křik a Energie G a v Plzni-Útušicích. Koncert v Plzni natočil Ivan Bierhanzl a posléze vyšel na značce Fist records (Chadima) pod názvem „Psí vojáci 1979-80 live“.
Repertoár kapely v té době tvořily hlavně písničky, nejednalo se zatím o nějaké dlouhé celky. Ve skladbách se prolínaly dvě Topolovy polohy – jedna vycházela z obdivu ke skupině The Doors a k Johnu Caleovi a druhá z lásky k vážné hudbě. Texty jeho bratra Jáchyma by možná šlo označit za jakousi temnou „středověkou“ lyriku; zaobíraly se totiž tématy válek, útrap a všeobecně drsného života z dob rytířů, lapků a jiných podobných existencí. A i když se zrovna nejednalo přímo o středověk, texty byly přesto protknuty silným odérem určité ponurosti, zmaru, smrti.
V červenci 1981 na doslova a do písmene „podzemním“ koncertě (konal se ve sklepení zámku ve Veltrusích) došlo k setkání Psích vojáků s teoretikem českého undergroundu Ivanem Jirousem, který se pak stal doživotně jejich obdivovatelem. Skupina zahrála v premiéře dlouhou kompozici „Baroko v Čechách“, skladbu psanou na text Jáchyma Topola, který je temným příběhem o muži s psí hlavou a jeho osudu, zmítaném mezi věčným pokušením a odříkáním. Koncert měl opět tečku v podobě zadržení a vyslýchání obou Topolů. Následně na to kytarista Vítek Krůta emigroval. Filip Topol k tomu v rozhovoru pro Rock & Pop (1999) říká: „O undergroundu jsem věděl, ale když jsme Psí vojáky zakládali, nepředpokládali jsme, že bychom se dostali do stejné situace jako Plastici a podobné kapely, navíc že to bude tak rychlé a rapidní… Až do července 1981, kdy jsme si zorganizovali vlastní soukromý koncert ve Veltrusích, jsme pořád věřili, že budeme moci hrát i veřejně. A to i přesto, že na koncert dorazil Ivan Jirous a jeho přátelé z Charty 77. Potom teprve začaly ty vážné, skutečné problémy… Do undergroundu jsme neodešli vědomě, nebyl to náš cíl, ale byli jsme do něj opravdu zatlačeni policií.“ Srpnový koncert s Extempore (byli na černé Trojanově listině) ve Všenorech byl už jen potvrzením, že se Psí vojáci definitivně dostali mezi protisocialistické hudební vyvrhely.
Období let 1982-85 probíhalo pro kapelu velmi konspirativně. Ve sklepě u Davida Síse Psí vojáci s pomocí Ladislava Čepeláka tajně nahráli svoje „Baroko v Čechách“ (listopad 1982) a svoje koncertní aktivity namířili hlavně na Moravu, kde se v 80. letech konalo velké množství undergroundových akcí. „Fantasmagorie – hráli jsme jenom na Moravě, ve sklepích, byly tam policejní zátahy… Přijeli jsme třeba na jižní Moravu, kde nás manažér naložil na dodávku a pod plachtu, abychom nebyli vidět, vezl nás neznámo kam a nakonec jsme hráli v nějaké díře přímo na národním výboru a nad náma visel Husákův portrét…“ (F. Topol v rozhovoru pro MF Dnes, 2004). Zahrát si na těchto podzemních, pečlivě utajovaných koncertech byla ale jediná šance, jak se představit publiku naživo. V roce 1982 začal se skupinou hrát houslista a kytarista Pavel Cigánek (podílel se už na Baroku v Čechách), který vydržel v sestavě dvě léta, od jara 1984 nastoupil na post kytaristy Jaroslav Fensterer (ex-OPN). V roce 1985 pořídil v prostorách zvláštní školy na Praze 3 zvukař Robin Hájek nahrávku materiálu z posledních dvou let; později vyšla na kazetě pod názvem „Studio 1983-85“. F. Topol se v té době také zúčastňoval akcí sdružení Violit, což bylo společenství básníků, výtvarníků a hudebníků, ve kterém působil jeho bratr Jáchym, přičemž kmenovým souborem tohoto sdružení byla kapela Národní třída. Během častých mejdanů tohoto uměleckého spolku F. Topol také občas hrával na kytaru (sic!) v sranda-partě Břicho (F. Topol – g,voc, K. Malík – sax, Vojtěch Stádník – bg, D. Skála –ds).
Někdy v polovině 80. let si začal psát Filip Topol texty sám a navíc objevil tři další textové zdroje pro svou hudbu: tím prvním byla německá středověká poezie v překladu Ivana Wernische, dále pak indiánská poezie parafrázovaná Ladislavem Novákem, a nakonec básně americké básnířky Sylvie Plathové.
K důležitému obratu pro skupinu došlo v roce 1986. Tehdy získala zřizovatele a tudíž tzv. povolení k veřejnému vystupování. I když jen pod zkratkou P.V.O.. Filip Topol to komentuje v měsíčníku Rock & Pop (1999) takto: „Samozřejmě že to byl boj se svědomím, obrovské dilema. Bylo to hrozně těžký, a aniž bych chtěl dělat ze sebe starce, myslím, že to dnešní mladá generace může jen těžko pochopit. Tehdejší situace, tehdejší tlaky… Celé to vzniklo tak, že jsme byli napojeni jak na underground, tak na kapely typu Vltava, Ženy apod., tedy na klubovou scénu okolo Chmelnice. A když jsme viděli, že oni mohou hrát, říkali jsme si: sakra, přece je škoda se takhle pohřbít… Čili byl to fakt velkej boj, ale nakonec zvítězila přirozená chuť žít trochu normálně… Tehdy už byla přece jen trochu jiná doba a ten náš ústupek nebyl tak vyhraněnej. Neměl jsem takovej pocit sebeznásilnění či sebezprznění, jakej bych měl třeba v roce 1981 – tehdy bych to neudělal. To, že jsme začali hrát po klubech, představovalo úplně novej, svěží vítr pro další vývoj kapely. Jinak už hrozilo určité ustrnutí a zakrnění.“ Psí vojáci v té době hráli hodně v Junior clubu na Chmelnici a v lednu 1987 tam točič Olda Šíma na svou Aiwu natočil celý koncert kapely, který se později objevoval na kazetách pod názvem „Vol. 1 a Vol. 2“.
Tvorba Psích vojáků v době „oficiálního“ hraní zpísničkovatěla, přičemž evidentně je to slyšet na skladbách zejména z let 1987-89. A v textech se navíc objevuje humor, i když pravda někdy poněkud černý anebo cynický, ušklíbavý. Sám Topol přiznává, že vliv na jeho hudbu mělo hlavně to, že se začal „pohybovat v takzvaně „rockerské společnosti“: „Prostě se tam projevilo rockové prostředí klubů, kde jsme začali vystupovat. Věci z tohoto období byly oproti dřívějšku mnohem odlehčenější – jak hudebně, tak textově.“ Právě písně z těchto let patří k těm nejznámějším z repertoáru Psích vojáků – stačí jmenovat třeba: „V koupelně je vana“, „Šeptáme si na rohu“, „Psychokiller“, „Žiletky“, „Sbohem a řetěz“, „Russian mystic pop op. lV.“ nebo „Marilyn Monroe“. Diváci je mohli slyšet co se týče Prahy hlavně v klubech Na Chmelnici, Na Petynce nebo v klubu Delta. Nu a mimo hlavní město byly alespoň šířeny na nahrávkách, pořízených v lednu 1987 právě v Junior klubu Na Chmelnici.
V tom roce se událo i několik změn v obsazení souboru, přičemž ovšem základní trojka Topol, Skála, Hazuka zůstávala stabilní. Odešel kytarista J. Fensterer a naopak se v kapele objevili dva další instrumentálně zdatní hráči. Jednalo se o houslistu Jiřího Zavadila a hlavně o tichého introverta ze spřízněného souboru Vltava, brilantního saxofonistu Petra Venkrbce. Oba se bohužel ve skupině moc neohřáli, vydrželi jen asi tři čtvrtě roku (Zavadil odešel do Domácí kapely, Venkrbec do Krausberry) než je nahradil hudebník jediný – saxofonista Ivo Lorenc.
V roce 1988 došlo i k hostování jednotlivých členů Psích vojáků na projektech jiných muzikantů – Topol si zahostoval na albu „Hodina duchů“ Jana Buriana a Dana Fikejze, Skála na čas posílil znovuobnovenou Nebřenského Vltavu a společně s Topolem a Hazukou podpořil i nový projekt člena skupiny Ženy Zdeňka „Hmyzáka“ Nováka, který se nazýval Bad Beef Hat. Rok 1989 znamenal i jedno malé osobní vítězství Psích vojáků – v edici Rock debut jim pod křídly firmy Panton vyšlo EP, i když pravda pod jejich „oficiální“ zkratkou P.V.O.
Psí vojáci tak trošku zamotali hlavy i hudebním publicistům, protože jim značně ztížili jejich zálibu strkat hudbu do příslušných škatulek. Jak chcete nazvat styl hudby, která je vytvářena pomocí baskytary, bicích a piána, do něhož řvoucí zpěvák mlátí jako smyslů zbavený, a je přitom divočejší a temnější než kdejaká metalová parta? Ve které je cosi tragického a smutného z The Doors, Toma Waitse, Lou Reeda, francouzského šansonu a Kurta Weila? Topol (sám pro sebe) pro pojmenování hudby souboru razil termín „romantický civilismus“. Kupříkladu hudební publicista Vojtěch Lindaur o něm a jeho kapele napsal (MS, 1988, zkráceno): „Jeho hudba stojí mimo zavedené žánry. I když se Topolovo klasické klavírní vzdělání projevuje v jeho hře naprosto spontánně a skladby jsou strukturovány velmi neobvykle a členitě, dokázal během uplynulého roku vystavět repertoár s hity v tom nejlepším slova smyslu (následuje výčet výše jmenovaných písní – pozn. autora). Má v sobě sílu, dravost a agresivitu na první pohled hysterickou; pozorní posluchači však vycítí vnitřní disciplínu, plachost a pokoru.“
Psí vojáci byli jedním z nejdůležitějších souborů v historii českého rocku. Filip Topol už v teenagerském věku myšlenkově zcela dospělý jedinec, dokázal svoje vnitřní pocity formulovat s neuvěřitelně syrovou až „krvavou“ upřímností a svým životem „až do dna“ znovu definovat dobou rozervaného umělce, a to nikoliv jako pozéra ale jako skutečnou autentickou osobnost. Proto byl například uznáván i punkovým publikem přestože jeho hudba s punkem neměla mnoho společného. Její provedení a náboj však byly čistě punkové.
V Rock & Popu (1990) říká: „Považuju piáno za skvělý zvíře z hor, který musím zkrotit. Nedávno se mě někdo ptal, jestli si myslím, že piáno má pohlaví. Pokud ano, tak je ženskýho rodu. Když jsem v šatně před koncertem, tak už na piáno myslím, jak tam čeká, myslím na jeho bílé zuby. Otevřu ho a ono je na mě vycení. A tak s ním začnu zápasit. Poslouchám barvy, hraju si s nimi… Myslím, že je to živej tvor.“
Ona divoká nespoutanost s jakou se do tohoto lítého boje s nástrojem pouštěl (mnohdy mu věčných glissandách z kloubů u ruky crčela krev) působila na publikum až hypnoticky a vyvolávala frenetický ohlas. Topol sám to ale v seriálu Bigbít považuje za částečné neporozumění: „Občas jsem byl po koncertě hodně smutnej. Byl to čirej smutek z toho, že nejmíň dvě třetiny lidí na ty koncerty choděj jako do cirkusu. Že těm lidem jde o ten cirkus a nezajímá je, že tam ze sebe rveš kusy duše. Že to je v podstatě otevřenej deník.“ Tady je ovšem nutné přiznat, že dost se na Topolově originálním způsobu hraní podepsala i jeho závislost na alkoholických nápojích, což hodně ovlivnilo i způsob nahlížení publika na jeho samotného. Jakoby z prachu náhle povstala temná Morrisonova věta před jedním z koncertů: „Nechtějí mě. Chtějí mojí smrt.“ Ano, publikum vycítilo při Topolových maniakálních klavírních atacích a v jeho hlasovém projevu, že je přítomno jakémusi děsivému tanci se samotnou smrtí.
Jeho temné neuchopitelné texty, vycházející z tzv. „brutální lyriky“ undergroundu, je třeba, jak sám říká, brát intuitivně, více srdcem než rozumem. Neboť to je, oč tu běží – ač intelektuál, Topolovu hudbu může symbolizovat pouze Srdce a Duše, což je v dnešní době, symbolizované Rozumem a Penězi, veliká vzácnost. Publicista Milan Ležák ml. v Melodii (1992) napsal: „Získal si obdiv generace, která ho prakticky neznala, přestože nezpívá o tom, že všechno bude fajn… Zpívá o lidech. Jeho texty jsou příběhy, které sám zažil nebo je zaslechl v přítmí barů. Vypráví o kráse, která se zrovna někam poděla, která hrozně chybí, ale určitě se objeví.“
Psí vojáci se v devadesátých letech stali - lze-li to tak říci - nejslavnější skupinou naší alternativní scény a charisma jejich vedoucího plnilo české kluby a koncertní sály i v letech po milleniu. PVO byli potvrzením Topolovy parafráze výroku Ladislava Klímy, že „hudba se děje“. Protože u Psích vojáků děla se mírou vrchovatou.
Pozn: autor by chtěl poděkovat hudebnímu publicistovi Jaroslavu Riedelovi, z jehož historického přehledu v knize „Národ Psích vojáků“ při sestavování tohoto profilu vycházel.
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
Fotografie + filmy: Psí vojácí ve Veltrusích (1981, němý 8mm film), Akce v Černošcích na baráku u Kubína – v záběrech skupina Břicho (cca 1982, němý 8mm film), Mejdan v Radlicích – v záběru oba Topolové (cca 1982-83, němý, 8mm film), Kosoř open air, barák Martina Janíčka (cca 1984, němý 8mm film), Bratčice 1987 – hrají Psí vojáci (video, 1987), Psí vojáci live (asi Chmelnice, cca 1988, video, PVO 5 songů), Rock Bilance 88 v Lucerně (1988, video, PVO hrají 3 songy), Koncert pro Armenii (1989, video, PVO 3 písně), Psí vojáci live – úryvky skladeb (prosinec 1989 - leden 1990, video Š. Žežuly)
Audio:
Psí vojáci: „1979-80 Live“ (1980, záznam z Plzně, v reedici „Black Point, 2000)
Psí vojáci: „Complete Works 1979-81“ (1985, STCV)
Psí vojáci: „Best Of 1979-81“ (1986, Fist rec)
Psí vojáci: „Baroko v Čechách“ (nahráno 1982, STCV 1986, reedice Black Point, 1993)
Psí vojáci: „Studio 83-85“ (v reedici Black Point, 2000)
Psí vojáci: „1983-85, Volume 1“ (1986, STCV)
Psí vojáci: „Psí vojáci – výběr“ (1986, Fist rec, STCV)
„Olomouc 86“ (1986, výběr kapel)
„Czechoslovak Amateur Rock Scene ´80 – Volume 1“ (1987, STCV, sampler, PVO skladby „Soudruh Prasopes“, „Učené hledání“, „Evropan“)
Psí vojáci: „Vol 1. a Vol 2. – live Na Chmelnici 87“ (tvorba z let 1983-86, Black Point, 1990, později u téhož labelu v reedici pod názvy „Nechoď sama do tmy“, 1995, a „Mučivé vzpomínky“, 1997)
Psí vojáci: „Live Brno 87“ (1987, STCV)
Psí vojáci: „Live 1988“ (1988)
Psí vojáci: „Live Olomouc“ (1988)
Psí vojáci: „Live v Praze - KD Kovoprůmyslu“ (1989, druhá strana Plexis)
Psí vojáci: „Live Delta 89“ (1989)
Psí vojáci: „Live Plzeň“ (?)
Psí vojáci (pod zkratkou P.V.O.): „Psychokiller…“ (1989, EP, Panton)
Psí vojáci: „Nechoď sama do tmy“ (1995, CD, nahrávky z let 1983-86, Black Point)
Psí vojáci: „Mučivé vzpomínky“ (1997, CD, nahrávky z Chmelnice z let 1987-89“, Black Point)
V seriálu BIGBÍT písně: „Baroko v Čechách“ (1983)
„Hudba a kozel“ (1987)
„V koupelně je vana“ (1988)
„Psychokiller“ (1989)
„Marilyn Monroe“ (1990)
