Úvod » Články

Žižkovský Junior klub Na Chmelnici se v 80. letech stal asi nejproslulejším pražským rockovým klubem, i když jeho dramaturgie zahrnovala velmi různorodé projekty. Vedoucí klubu Luboš Schmidtmajer v seriálu Bigbít říká: „Tady v roce 1980 začalo to, co o dva roky později estébáci nazvali ´novou vlnou se starým obsahem´. Pravda je, že ze začátku tu byla představa, že by to neměl být bigbítovej klub, ale klub jako takovej, kam přijde člověk, kterej má nějaký zájmy, přátele a může tady příjemně strávit večer, ať už je tu muzika, divadlo nebo cokoliv.“

Proto se také v prostorách „chmelnice“ konaly i výstavy, přednášky o výtvarném umění (dr. Mráz), kinematografii (J. Rejžek) nebo poslechové diskotéky (J. Černý, J. „Zub“ Vlček). A své nezařaditelné místo měla v programech i divadla - jmenujme třeba HaDivadlo, Divadlo na okraji, Alfréd & spol. či Anebdivadlo. Na Chmelnici si jako na jediné pražské scéně několikrát zahrálo v první pol. 80. let i slavné brněnské Divadlo Na provázku.

Kmenový výtvarník Jasné Páky Karel Haloun, který se postaral i o výzdobu klubových prostor, tento dramaturgicky široký záběr potvrzuje i v seriálu Bigbít: „Luboš si první důsledně uvědomil, že je nenormální doba a že ta vyžaduje nenormální program. Takže to spojení divadla, bigbítu, včetně těch přednášek doktora Mráze o dějinách umění 20. století, což mi připadalo nemyslitelný, aby na to chodili lidi, bylo vyprodaný.“

Tím hlavním gró, které nejvíce lákalo do klubu hudbymilovnou mládež byly ale rockové koncerty. Kmenovou „chmelnickou“ kapelou se stala například pub-punková Jasná Páka, později přejmenovaná na Hudbu Praha. O obrovském zájmu o vystoupení rockových kapel opět říká L. Schmidtmajer v seriálu Bigbít: „V půlce 80. let jsme dělali i pětačtyřicet představení za měsíc, když byla kombinovaná muzika s divadlem a hrály se dvojpředstavení. Hudba Praha nebo tehdy ještě Jasná Páka tady hrála víkendový maratóny - pátek, sobota, neděle a všechny tři dny to bylo po dvou koncertech jeden od pěti a druhej od osmi a všech těch šest koncertů bylo vyprodanejch.“

Na Chmelnici si zahráli Pražský výběr, Letadlo, Dvouletá Fáma, OK Band, Visací zámek, Babalet, téměř „domácími“ skupinami se staly Garáž, Precedens, Psí vojáci. Od poloviny 80. let zde začaly vystupovat i mimopražské soubory jako třeba Krásné nové stroje, Laura a její tygři, Z kopce, E, Dunaj atd.

Z pražské folk-blues-rockové scény můžeme jmenovat třeba V. Mišíka & Etc…, Marsyas, ASPM, I. Hlase & Nahlas, Bluesberry, Krausberry či reggae-klauny Yo Yo Band. Ovšem přes všechen výše popisovaný žánrový rozptyl, získala Chmelnice přesto nálepku novovlnného a punkového centra. Ono to bylo způsobeno hlavně tím, že klub začal soubory tohoto typu uvádět v Praze jako první a v nejhojnější míře.

Luboš Schmidtmajer přišel Na Chmelnici na podzim 1980 po ukončení své základní vojenské služby. Sál do té doby sloužil jako klasické bolševické agitační středisko, s příšernou strohou výzdobou a „neživotným“ duchem. Dramaturg Schmidtmajer se spojil s tehdejším vedoucím Chmelnice Ivanem Slavíkem a technikem Jiřím Mošnerem, a společně vtiskli prostorám střediska nový svěží rozměr a novou koncepci. A tak když se v lednu 1981 objevil v předprodejích klubový měsíční program, zapůsobilo to na pražské rockové publikum jako bomba. Schmidtmajer v Melodii (1990) ale tvrdí: „Koncepce dramaturgie? Ty začátky bych si vůbec netroufl nazvat koncepcí. Bral jsem ty věci jako divák… jako nespokojený divák, který neměl kam jít a tak se stal pořadatelem.“

Koncertů zpočátku nebylo mnoho - 6x do měsíce - což bylo ovšem na tu dobu dost vysoké číslo. Záhy postupně přicházeli další spolupracovníci; již zmíněný výtvarník Karel Haloun a také jeho kolega, člen Jazzové sekce Joska Skalník. Klub si získal obrovské jméno a renomé a jeho večery ať už bigbítové, divadelní nebo přednáškové se pomalu stávaly malými „územími svobody“, kde vládla ona později tolikrát proklamovaná „spiklenecká atmosféra“. Na vystoupeních se mezi diváky běžně objevovali představitelé disentu a jiných „protistátních skupin“ (Havel, chartisté, androši), což samozřejmě začalo vadit mocenským kulturním institucím, které na Chmelnici vyvíjely silný tlak, takže ji neustále hrozilo zavření. V době největších honů na čarodějnice, kolem roku 1983, se tedy klub zavřel sám, což zdůvodnil rekonstrukcí elektroinstalace. Šlo o to přežít následující nelehké období, což se nakonec podařilo, nicméně po znovuotevření byl sledován ze všech stran, a snahy o jeho uzavření se periodicky opakovaly téměř až do listopadu 1989. Chmelnice ale vydržela a o její konec se paradoxně postarala až v roce 1996 česká „tržní“ ekonomika.

Slavná značka Junior klub se tak začala objevovat v programech dalšího žižkovského klubu - Paláce Akropolis. Ale to už je jiná kapitola.