(1985 - s přestávkami do 1997) Brno
Komplikovanost vzájemných vztahů a různost názorů v tom, kam se hudebně ubírat dál, způsobily na přelomu let 1984-5 v rámci brněnské scény určité personální víření. Kapela Maňana, pár měsíců po nástupu Bittové přejmenovaná na Kolektiv a hrající písně, které se o čtyři roky později objevily na albu Dunaje (uff!), se rozešla, neboť výše zmíněná zpěvačka a houslistka se domluvila s bubeníkem Pavlem Fajtem, že budou vystupovat společně jako duo (Bittová & Fajt).
Zbylí pozůstalí se k rozpadu tohoto bigbítu postavili různě. Jiří Kolšovský zvaný Kolšák se opět chopil láhve, a Vladimír „Venca“ Václavek odchytil bývalého kytaristu skupiny Nucleus Josefa Ostřanského, s tím že založí nový soubor. Ostřanský, obdivovatel Roberta Frippa a basák a hráč na akustiku Václavek se rozhodli, že svůj nový projekt pojmou netradičně - uvažovali o minimalistickém soundu doplněném přednatočenými pásky (hlavně s bicími a rytmikou). Tak se prezentovali pod názvem E na jednom ze svých prvních koncertů na podzim 1985 v Ostrově nad Ohří. Ovšem tam už s nimi vystupoval jako zpěvák výtvarník Vladimír Kokolia.
Václavek s Ostřanským Kokoliu, mimochodem jednoho z nejlepších grafiků své generace, objevili jak někde přednáší verše a jeho přednes je úplně ohromil. Okamžitě mu nabídli místo zpěváka ve svém novém projektu. „Kokolia byl pro nás absolutně nejlepší zpěvák,“ říká v seriálu Bigbít J. Ostřanský. „Zkoušeli jsme s ním asi půl roku, on jen seděl pod klavírem a nevylezla z něj ani hláska, tudíž jsme mu hodně věřili, že to bude určitě vono až to z něho jednoho dne vyjde.“
V. Kokolia tamtéž: „Oni hráli furt nějaký motivy a furt na mě tak jako… kdy už to přijde a já jsem vůbec nemoh otevřít pusu, protože jsem se strašně styděl.“
Vladimír nicméně po čase nakonec zpoza klavíru vylezl, postavil se za mikrofon a začal chrlit neuvěřitelné texty, plné intimních šifer, podivných sebetrýznivých motivů, které byly vlastně hlubokými sondami do těch nejtajnějších zákoutí lidské duše.
Hudební publicista Josef „Zub“ Vlček to vyjádřil v měsíčníku Melodie (1988): „E se stali démonickými přízraky všech alternativních festivalů. Dva statičtí muzikanti v kožených bundách, zdánlivě nezúčastněná Václavkova basa a rozeklané Ostřanského kytarové motivky, na podium vpadne Vladimír jako výbuch pumy a v rozdrbaném pomalovaném tričku se stříbrnou škraboškou na obličeji jako v přetlaku ze sebe chrlí slova. Máme pocit, že obsah jeho sdělení není ani v hudbě ani ve slovech, i když v obojím je hrozná síla, všechno je zkumulováno do energie, která se v ohromných vlnách řítí na posluchače.“
Václavkova basa byla opravdu jen „zdánlivě“ nezúčastněná. Z obou nástrojů tvořila ten melodičtější instrument oproti Ostřanského sekané kytaře, která vlastně místo bicích plnila funkci rytmiky. Do toho všeho vbíhal šílený tanečník a screamer Kokolia, který svými pohyby, gesty, mimikou a samozřejmě nervním vokálem jakoby evokoval zajatce či odsouzence, který před svou popravou musí publiku sdělit své osbní nezvratné pravdy. Rozhodně ho lze vedle Dády Albrechta (Jasná Páka), Petra Váši (Z kopce) a Amrita Sena (Micheal´s Uncle) zařadit mezi naše nejexpresivnější frontmany osmdesátých let. A proč E vlastně hráli bez bicích (na koncertech později oba hráči alespoň nohou šlapali kopák a hajtku)? Existuje Kokoliovo lapidární vyjádření v Gramorevui (1988): „prý toho bušení je už všude tolik, že si rockový posluchač stejně samovolně doplní úderovou linku ve svém podvědomí.“
Jak již bylo řečeno hudba „éček“ vycházela z minimalismu, ale také z avantgardního rocku konce 70. let a možná trochu z nové vlny. Celé těleso působilo, řečeno slovy Douglase Adamse k úplně jinému tématu, „jakoby jeho jednotlivé části do sebe úplně nezapadaly, ale ve skutečnosti do sebe zapadaly s dokonalou přesností i když cosi naznačovalo, že by mohly zapadat líp“. Ano, existoval tu jakýsi těžko definovatelný nesoulad, ale právě ten přinášel ono podivné napětí linoucí se z této podivuhodné trojice. Vznik jednotlivých skladem popsal Kokolia v Rock & Popu (1990): "Většinou to probíhá tak, že si kluci sednou a něco hrají - oni se spolu dorozumívají telepaticky. Já se snažím poslouchat, o čem ta hudba je, nic si k ní nepřimýšlet. Jako když zvoní zvony, v tom taky rozeznáš určitá slova. A poslouchám to dlouho, oni se mnou mají trpělivost, pak zjistím, že to tam je… Něco jsme dělali i na hotové texty, abychom se neomezili jednou metodou."
Éčko se stalo ozdobou mnoha přehlídek (za všechny jmenujme alespoň ten profláklý Rockfest), přesto se však jeho hudba na oficiálním nosiči do roku 1989 neobjevila. Možná se zdála těžko stravitelná i pro jinak vcelku liberální label Panton, takže svoje LP mohlo vydat až těsně po revoluci.
Ostřanský s Václavkem jsou samozřejmě lidé, oplývající množstvím dalších hudebních aktivit a tak je vcelku jasné, že E nebylo jediným projektem na kterém ve druhé polovině 80. let pracovali. Nejenže znovuobnovili Kolektiv, tentokrát pod názvem Dunaj, ale ještě si v roce 1987 založili společně s herečkou divadla Šprušle Monikou Maláčovou akustický soubor Domácí lékař. Tu o rok později nahradila Zuzana Jelínková. Jejich textařka Marie Huvarová označila písně Domácího lékaře jako magické rituály nebo určitý druh magických zaklínadel.
Skupina E pokračovala ve hraní ještě v 90. letech, ale pak se Kokolia začal více věnovat malování (a práci na AMU) a Ostřanský s Václavkem svým dalším projektům a tak její činnost postupně slábla, aby se pak v roce 1997 rozplynula úplně.
Co se zachovalo do r. 1989:
- Video:
clip „Jen vyvlíkám hlavu z kruhu“ (1988), video z Rockfestu 88 (1988, E záběry z koncertu + záběr na stravujícího se Kokoliu, vlastní Tomáš Kočiš), video z Rockfestu 88 (1988 v záběrech Domácí lékař, vlastní Tomáš Kočiš), ukázky z koncertu v Zahrádce (1988, E písně „ÚAN“ a „Vinnetou“, vlastní Jordi Niubo)
- Audio:
E: „Vyvlíkám hlavu z kruhu“ (The best of 1985-87 live) (1987, STCV)
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Vinnetou“ (1988)
„Jen vyvlíkám hlavu z kruhu“ (1988)
„Uvnitř žárovky“ (1990)
