(1988 – dodnes) Praha
Hlavní postavou tohoto košířského bandu z okruhu hospody Klamovka byl (a je) zpěvák, kytarista a saxofonista Karel Malík. Byl klasickým dítětem z ulice, košířským flákačem. Vyučil se uměleckým truhlářem ale z žižkovské UMPRUMky ho vyhodili, Sám se pak živil jako klasický androš (dekorační technik, stánkový prodavač, údržbář, noční hlídač atd.).
Jako teenager si prošel svojí první kapelovou zkušeností v pub-punkovém souboru Rumour Emise Group In Europe už na konci 70. let a od té doby se též datuje jeho spřízněnost s českým undergroundem. Po vojně se snažil „rumour“ oživit, ale již nikoli v punkovém balení, ale spíše jako skupinu hrající alternativní rock, typu PPU nebo Extempore. Pak vystupoval cca 1x ročně s legendárním androšským seskupení O.P.N. (což bylo u těchto kapel nuceným zvykem), s bubeníkem P. Kumandžasem a basistou M. Grůšou si někdy v roce 1984 zkusili novou vlnu ve velmi živé partičce Frou Frou (ovlivněné tehdy populárními Bow Wow Wow), aby se posléze oba po nezdařeném pokusu s nikdy nevystoupivším Pastel Sonetem objevili v reggae bandu Babalet. Tehdy debutoval také na poli literárním – samizdatově vydal několik povídkových souborů (např. „Povídačky a básničky pro Kopulanta a jiný blbečky“ nebo „Život v poezii a próze z péra mladých autorů“) V roce 1985 přes výtvarníka Petra Pištěka dostal Malík lano od Hudby Praha, v které zpočátku jenom hostoval (přibližně od roku 1986), aby v ní posléze zůstal nastálo.
Když v roce 1987 tragicky zahynul zpěvák Babaletu Aleš „Ali Baba“ Drvota, věděl Malík, že jeho hraní s populárním reggae bandem je u konce. Nebavilo ho hrát v profesionální kapele, chtěl postavit svůj vlastní soubor, kde by mohl svobodně bez cenzurních zásahů zrealizovat své písně, které mezitím napsal a které byly navíc stylově hodně odlišné od toho, co produkoval Babalet. Ještě těsně před Aliho smrtí v únoru ´87 se seznámil na pražském kole Rockfestu, kde měli vystoupit jeho kamarádi z Klamovky PPU (ale díky bdělým očím Stb nakonec nevystoupili), s členy jakési formace, která ho do svého středu lákala jakožto saxofonistu. Jednalo se o trosky bývalé skupiny Festival, a nutno poznamenat, že instrumentální schopnosti jejích členů nebyly, diplomaticky řečeno, příliš na výši.
Proto když v zimě 1988 začala nová formace (zatím ještě bez názvu) zkoušet Malíkovy písničky, nevyznělo jejich provedení příliš vábně. Košířský androš tedy tak dlouho do svých spoluhráčů ryl a otravoval je, až z původní sestavy zbyl jenom bubeník René Starhon, jihočeský ostřílený ranař, vyhraný z tancovaček a zábav (mj. obsluhoval bicí u jihočeské undergroundové formace[artist:ID=2931|text= Troglodyt]). Důležitým se ukázal příchod fotografa a baskytaristy Martina Grůši, bývalého člena undergroundové skupiny Národní třída a současně tvrdícího muziku ve Velvet Revival. Snad pod vlivem svého otce, literáta a germanofila Jiřího Grůši, zúročil svoji snahu hrát v kapele s německým názvem, neboť jeho návrh na název souboru Echt! byl Malíkem přijat – když vykřičník za slovem domyslel sám Malík (první návrh, „Mikroskopy z Jeny“, nebyl vzhledem k vážnější poloze jejich písní přijat). Nu a dalším a posledním hudebníkem, který do skupiny přišel byl kytarista Martin (Aleš?) Hyský, v minulosti člen punkového Kečupu a v čase její pub rockové éry také Garáže.
První vystoupení tohoto košířského kvarteta se odehrálo v létě 1988 Na Petynce v rámci festivalu „Břehule 88“, ale samotná skupina považuje za svůj první regulérní koncert až hraní Na Chmelnici, které proběhlo v září téhož roku. Poté odešel Aleš Hyský a nahradil ho Petr Rydl, takže obsazení Echtu vypadalo takto: Karel Malík (voc, sax), Martin Grůša (bg), René Starhon (ds) a P. Rydl (g), což, jak se později vyjádřil Malík byla sestava, která mu vyhovovala jak hudebně tak i lidsky. Do konce roku pak soubor odehrál asi pět koncertů, z toho však dva v mecce všech rockerů (a nejen rockerů) v pražské Lucerně. Zejména listopadová akce Rock v Lucerně společně s kapelami Laura a její tygři, Yo Yo Band a Ratataplán vzbudila velký ohlas.
Nicméně do osudu mnoha rockových kapel občas vletí zubatá se svojí ostrou smrtící kosou. Když v červnu 1989 umřel za ne zcela jasných okolností Martin Grůša, Malíka to zlomilo. Byla to už druhá smrt v kapele, jíž byl členem a ve Vokně (1992) na to trpce vzpomíná: „…V době společnýho hraní to byl můj absolutně nejlepší přítel. Trávili jsme spolu většinu času, všude spolu chodili – až jsem měl někdy strach, aby si někdo něco nemyslel. Přesto, že byl asi o pět let mladší, skvěle jsme si rozuměli. Vyrůstal ve stejným prostředí jako já, měl blízko k undergroundu…Vůbec tehdejší ´Echt!´byl víc než kapela – prostě jsme spolu všichni žili.“
Echt! řešil nějaký čas tuto ztrátu velmi pietním způsobem. „Přišli jsme na koncert, kde bylo víc spřízněnejch kapel, půjčili si basáka a zahráli jen jednu skladbu věnovanou Martinovi. Tohle jsme dělali asi půl roku. Pak mě lidi přesvědčili, že je to škoda a že bysme měli pokračovat.“
A tak do konce roku 1989 vstoupil soubor (po pár epizodních zkouškách s Danem Větrovským, jenž předtím hrál s O.P.N.) s novým basistou, který se jmenoval Ondřej Jedlička. A tehdy se o Echtu začalo víc vědět, mluvit i psát. Protože ač vzešel z undergroundového prostředí Klamovky, mohl alespoň polooficiálně vystupovat – ono to v třeskutých letech 1988-89 už celkem šlo - a byl vlastně takovým overgroundem.
Soubor se vždy prezentoval řízným českým pub rockem s nesmírně kvalitními syrovými texty. Prostě hospodská dupárna se vším všudy, skutečný návrat ke kořenům šramlu. „Jestli jsou Pogues a Dubliners pub rock, tak Echt! je taky pub rock… Nevím přesně co je to pub rock, ale hospodskou muziku hrajeme určitě,“ prohlašoval Malík v Rock & Popu (1997). V hudbě kapely ale probleskovaly i další vlivy – byl tu cítit duch Iggyho Popa, Lou Reeda a dalších kapelníkových oblíbenců. Nu a jaká muzika, takové texty. S těmi se Malík opravdu nepáral, ale nebyly to žádné rychlokvašky. Pomocí pár slov, třeba jen čtyřverší, dokázal popsat a zároveň vytvořit tak drsně magickou atmosféru, až posluchači běhal mráz po zádech. Např. verše písně „Kytara“: „Bledá ruka sahá po strunách / a hledá, kde to ještě zní / Temnou melodii má / ta hudba, chladná jako stín / Zahraj si zahraj / ještě než tě dostanou /kamenem, řetězem / kudlou nebo sekerou…“ tnou do mysli jak v nich popisovaná sekyra. Jak o Malíkovi napsal Ivan „Magor“ Jirous v doslovu knihy „Trezor pro Echt!“(zkráceno): „Poezie Karla Malíka je temná. Nejtemnější v hlubinném smyslu slova… Nicméně není to temnota zášti a pohrdání, temnota hanby a nicoty. Je to temnota průzračná jak antracit, jako záhněda, jako srdce temnoty Josepha Conrada.“ Celá Malíkova rocková eskapáda, ba celý jeho život, mu tomu nepochybně byly dobrými učiteli.
V roce 1990 se dočkala kapela velkého vyznamenání, když společně s Mejlovou Půlnocí sekundovala znovuobnovení newyorské legendy Velvet Underground. Tento výjimečný koncert se konal ve Francii a jelikož se jednalo o koncert jediný, stali se tak „echti“ přímými účastníky velké rockové historické události.
Echt! se i v devadesátých letech pohyboval mimo oficiální sféru a své desky, které byly nesmírně vysoko hodnoceny, vydával u malých nezávislých firem. Vystupoval jak na velkých rockových festivalech tak i v malých klubech či zaplivaných hospodských sálech. A na Klamovku jeho šéf Karel Malík chodí dodnes.
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
Audio:
Echt!: „Live KD Delta“ (1989)
„Sanitka pro Rumunsko“ (1989, EP, Globus, vyšlo 1990)
