Úvod » Články

Opatovské kulturní středisko Opatov (sídliště Jižní Město) začalo provozovat svoji činnost někdy v roce 1982, ale asi tak rok se v něm prakticky nic nedělo, neboť místa „odpovědných kulturních pracovníků“ okupovaly ony klasicky strnulé typy svazáků, zásadně trpící nikterak přehnanou snahou o vyvíjení jakékoliv kulturní aktivity. Zvládli ještě tak promítat filmy pro děti a to bylo asi tak všechno.

Někdy v říjnu 1983 přišel do střediska zpočátku jako sálový a jevištní dělník mladý Vojtěch Lindaur (pozdější nejznámější šéfredaktor Rock & Popu) a jelikož místní šéf zjistil, že má vysokou školu, navrhl mu, jestli by mu nechtěl dělat zástupce. Lindaur po určitém chvilkovém váhání na nabídku kývl. A tehdy se začala pozvolna rodit ona proslulá opatovská klubová dramaturgie, která ve své době snesla srovnání snad jen s tou v Junior klubu Na Chmelnici.

Tehdy v Praze právě kromě Chmelnice nebylo vůbec nic. „Byla to doba těsně po Tribuně, takže nová vlna, punk - stačilo, aby se někde objevil jenom náznak, že někde něco takovýho bude, a v tu ránu byl zabezpečenej plnej sál,“ říká dnes V. Lindaur. První zkouškou ohněm byl na začátku roku 1984 koncert Visacího zámku. A protože prošel kupodivu v pohodě (nezapomínejme, že na Praze 4, pod kterou Opatov tehdy patřil, dělala kulturní inspektorku nechvalně známá soudružka Křížová), rozhodl se Lindaur pro pravidelné koncerty - vždy každé úterý a čtvrtek. Zároveň se stal manažérem skupin Nahoru po schodišti dolů band, Dybbuk a o něco později ještě Babaletu. Tyto kapely pak bylo možné považovat na Opatově za „kmenové“.

V červnu 1984 dozrál čas na první velkou Opatovskou přehlídku. Lindaur se spojil s lidmi z [artist:ID=2688|text=Jazzové sekce] (sám byl řadovým členem) a společně vymysleli podobnou koncertní koncepci, jakou měly dřívější Pražské jazzové dny. Lidé ze sekce se ovšem stali jakýmisi poradci, či muži v pozadí, neboť už se octli v bolševické klatbě a kdyby se na plakátech či jiných materiálech objevila jejich jména, mohla to rocková přehlídka rovnou zabalit. A tak se zpočátku z jednodenního minifestivalu stal kolos, který už na podzim čtyřiaosmdesátého čítal pět koncertních dní za sebou, a postupně se vystřídala představení filmová (Tatíček, Marhoul), divadelní (Lučavka královská, Křeč, Vpřed) a došlo také samozřejmě na koncerty.

Od té doby se co půlrok pražské rockové publikum těšilo na Opatovské přehlídky. Na nich samozřejmě panovala skvělá atmosféra, navíc měl kulturák (třeba na rozdíl od Chmelnice) i solidní zázemí (dnes bychom řekli backstage), tzn. šatnu se sprchami, kuchyňku, vlastní bufet, takže celkový dojem byl víceméně klubový. Navíc se zachovávaly koncertní úterky a čtvrtky, takže se tato nevzhledná budova stala jedním z nejdůležitějších pražských hudebních center. Na Opatově měli třeba pražské premiéry Už jsme doma, Laura a její tygři nebo Z kopce. Vůbec celá brněnská alternativa se představovala z pražských klubů na Opatově nejčastěji a také samozřejmě MCH Band - v té době působící v undergroundu - jenž musel svá vystoupení absolvovat pod jinými názvy. Často tu hrálo trio Janota - Richter - Fidler nebo třeba Garáž, konspirativně též Máma Bubo či androšská Národní třída, ale také těleso interpretující soudobou vážnou hudbu - Agon. Takže Opatov si oproti novovlnné a punkové Chmelnici tak trochu vybudoval nálepku klubu, jenž je spojen s alternativní a undergroundovou scénou.

Díky odvážné klubové dramaturgii se však nad Lindaurem začaly stahovat mračna, z kterých udeřilo v říjnu 1985, když s Čuříkem zorganizoval tajný koncert rockové ikony Nico, bývalé zpěvačky Velvet Underground. "Mě po třetí písničce nechali odvést ze sálu, a pak už mě sebrali. Zbytek už si nepamatuju, protože jsem dostal hodinového padáka. Opatov pro mě fakticky skončil." (Lindaur v seriálu Bigbít).

Naštěstí v té době začal pracovat v hudebním měsíčníku Gramorevue a z této pozice vlastně legálně pomáhal s dramaturgií dalších Opatovských přehlídek, svým nástupcům Elen Řádové (jinak také člence industrial party Veselí Filištínové) a později ještě Martě Maťkové.

Málokdo také ví, že Lindaur se svým kamarádem Jardou Krbůškem - v současnosti známým galeristou - instalovali v klubu výměnné panely a pořádali na Opatově výstavy výtvarníků, kteří v té době neměli šanci vystavovat (např. K. Nepraše atd.).

Alternativa a underground, hudba, film, divadlo, výstavy – to byl Opatov.